Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XX

Moc a moc se nás vyptávali. Chtěli vědět, proč vor přes den schováváme a uvazujeme, místo abychom jeli – a zda prý Jim snad není uteklý černoch? Povídám já:

„Svatá dobroto! Copak by uprchlý černoch utíkal na Jih?“

Uznali, že by na Jih neutíkal. Musel jsem jim ale náš způsob cestování nějak vysvětlit, a proto jim povídám:

„Moje rodina žila v Pike County ve státě Missouri, kde jsem se narodil, a všichni pomřeli, krom otce a bratříčka Ika. Otec se rozhodl, že nechá hospodaření a že se odstěhujeme k strýci Benovi, který má chalupu a kousek pole při řece, sedmdesát kilometrů pod Orleansem. Otec byl chudý a měl nějaké dluhy; a tak když všecko poplatil, zbylo mu jen šestnáct dolarů a náš černoch Jim. Ty peníze nestačily ani na lodní lístek v podpalubí pro nás čtyři na cestu přes jedenadvacet set kilometrů. No ale když řeka stoupla, měl otec jednoho dne štěstí; chytil tento kus voru, a tak jsme si řekli, že se na něm svezeme do Orleansu. Ale štěstí se otce nedrželo. Jedné noci nám parník urazil přední roh voru a my všichni spadli do vody a potopili jsme se pod koleso. Jim a já jsme vyplavali v pořádku, ale otec byl opilý a Ikovi byly teprve čtyři roky, a tak tam zůstali. Potom jsme pár dní měli samé mrzutosti. Lidé za námi jezdili na loďkách a chtěli mi brát Jima, že prý to je uprchlý černoch. A tak teď ve dne už nejezdíme a v noci nás nikdo neotravuje.“

Povídá vévoda:

„Nechte mě chvíli o samotě, abych mohl vyšpekulovat, jak jet i ve dne, budeme-li chtít. Rozmyslím si to a vynaleznu plán, který všecko spraví. Pro dnešek to ještě necháme při starém, protože přirozeně nechceme plout za denního světla tam kolem toho města; mohlo by to být nezdravé.“

Kvečeru se zamračilo a vypadalo to na déšť; blýskalo se na časy, načisto dole u obzoru, a listí se začalo tetelit – každý mohl snadno vidět, že bude zle. Tak král a vévoda vlezli do vigvamu obhlédnout postele. Na mé posteli byl slamník nacpaný slámou. Byl lepší než Jimův, ve kterém byly jenom plevy. V plevovém slamníku jsou vždycky klasy, které vás dloubají a píchají, a když se na plevníku otočíte, plevy šustí, jako byste se válel v hromadě suchého listí, a budí vás to. Zkrátka vévoda se dal slyšet, že si vezme mou postel.

Král řekl, že si ji nevezme. Povídá:

„Myslel jsem si, že rozdíl našich stavů vám sám vnukne správný názor, že není důstojné krále spát na plevníku. Nechať si Vaše Milost sama vezme plevník.“

Jim a já jsme byli chvíli jak na jehlách. Báli jsme se, že se zase budou hádat; a tak jsme byli moc rádi, když vévoda povídá:

„Jesti mým osudem být zašlapáván do bláta železnou patou útisku. Neštěstí zlomilo mého kdys tak hrdého ducha; ustupuji. Podvoluji se; jesti to můj osud. Jsem na světě sám – nechať trpím. Snesu to.“

Vyjeli jsme na řeku, jakmile se opravdu setmělo. Král nám řekl, abychom se opatrně drželi středu řeky a nesvítili, dokud nebudeme pěkně daleko pod městem. Když jsme chvíli pluli, uviděli jsme na břehu hrst světýlek; to bylo to město, (...)

(......)