Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXI

Slunce už svítilo, ale my jeli dál a nikde jsme nepřistáli. Král a vévoda se postupem času vybatolili a vypadali notně zničeně, ale když skočili do řeky a zaplavali si, hodně je to vzkřísilo. Po snídani si král sedl na roh voru, sundal boty, vysoukal si nohavice a spustil nohy do vody. Když si tak udělal pohodlíčko, zapálil si fajfku a začal se učit zpaměti „Romea a Julii“. Když to už uměl, začal to s ním vévoda cvičit. Vévoda ho musel učit znovu a znovu, jak říct každou řeč; a král musel vzdychat a dávat si ruku na srdce a potom vévoda řekl, že to dělá velmi dobře. „Jenom,“ povídá vévoda královi, „to jméno Romeo! nesmíte vyštěknout – nesmíte to řvát jako bejk – musíte to zvolat tiše, zmírajícím hlasem, unyle, takhle: Ro-ó-ó-meo! Ták, ták, správně; neboť Julie je něžné, sladké, pouhé poupátko dívky, víte, a nehýká jako osel.“

Potom vzali dva dlouhé meče, které vévoda vyrobil z dubových latí, a začali cvičit souboj na meče. Vévoda si říká Richard III. a podívaná na ně, jak hopsali po voru a otáčel se a skákali sem a tam, byla velkolepá. Ale potom král zaškobrtl a padl do vody, tak si dali pohov a povídali si o dobrodružstvích, která už prožili u řeky.

Po obědě povídá vévoda:

„Jářku, Capete, to naše představení musí být gala představení, víte, a proto musíme mít ještě nějaký repertoár. A na každý pád musíme nacvičit nějaký přídavek.“

„Jak se hraje přídavek, Bilgewatere?“

Vévoda mu vyložil, oč jde, a pak mu povídá:

„Když bude velký aplaus, zatancuju jim skotskou skočnou nebo námořnický kvapík; a vy byste mohl – co byste tak mohl? Řekněme – už to mám!, vy byste mohl dát k lepšímu Hamletův monolog.“

„Hamletův co?“

„Hamletův monolog, víte; nejslavnější Shakespearův kousek. Ó, jak vznešené, vznešené! Vždycky to strhne celý sál. Nemám to v té knížce – mám jenom jeden svazek Shakespeara, ale myslím, že to budu moci dát dohromady popaměti; projdu se chvíli a uvidím, zda se mi podaří vydolovat to z klenotnice mysli.“

Tak vévoda začal chodit po voru sem a tam; přemýšlel a chvílemi se hrozně mračil, potom nadzvedl obočí; za chvilku třeba si zase přitiskl ruku k čelu a vrávoral několik kroků pozpátku a přitom sténal; pak zase hluboce vzdychal a upustil slzu. Byla na něho krásná podívaná. A postupem času to měl pohromadě. Řekl, abychom mu věnovali pozornost. Zaujal velmi vznešenou pozitúru, s jednou nohou vystrčenou napřed, paže měl předpaženy vzhůru, hlavu nazad zvrácenou a díval se na oblohu. Potom se do toho dal; řádil a skřípal chrupem a pak po celou dobu řeči skučel a vytahoval se a nadýmal hrudník, a řeknu vám, že pokud já znám divadlo, byli všichni ostatní herci vedle něho úplné nuly. A ta řeč byla takováhle – snadno jsem se jí naučil, když ji vévoda předříkával královi:

 

Zda žít či nežít – to je ono pouhé šidlo,

jež bídě s nouzí dává sto let žít.

Kdo by se chroptě potil krví na galejích žití,

až k Dunsinane nepřitáhne od Birnamu les?

Je to jen strach z něčeho po smrti,

jenž vraždí spánek (...)

(......)