Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXVI

Když se všichni rozešli, zeptal se král Mary Jane, jak to vypadá s pokoji pro hosty, a ona řekla, že mají jednu rezervní světnici, která by stačila pro strýce Viléma, že ona dá svůj pokoj, který je trochu větší, strýci Harveyovi a sama že se přestěhuje k sestrám a bude spát na pohovce; a v podkroví že je kumbálek se slamníkem. Král mínil, že kumbálek stačí pro jeho komorníka – čímž mínil mě.

Tak nás Mary Jane vzala nahoru a ukázala jim světnice, které byly jednoduché, ale pěkné. Řekla, že dá odnést šaty a ostatní věci, pakliže by strýčkovi překážely, ale on řekl, že nepřekážejí. Šaty visely na zdi a před nimi byl dlouhý bavlněný závěs až na zem. V jednom koutě byl starý kufr a jinak byla ve světnici spousta cingrlátek a hračiček, jakými si děvčata zdobí své světnice. Král řekl, že pokoj je útulnější a příjemnější, když v něm jsou takové věci, a tak je tam nechali. Vévodova světnice byla hodně malá, ale pro něho až moc dobrá – a to platilo také o mém kumbálku.

Večeře v ten večer byla náramná a přišli na ni všichni pozvaní, muži i ženy, a já stál za králem a za vévodou a posluhoval jsem jim a černoši posluhovali ostatním. Mary Jane seděla v čele stolu, vedle sebe měla Zuzanu a říkala, jak špatné jsou ty piškoty, jak daremná je zavařenina a jak bídná a tuhá jsou ta smažená kuřata – a vedla vůbec všecky ty hloupé řečičky, které ženy vždycky vedou, aby přinutily hosty jídlo pochválit; a všichni věděli, že jídlo je prima, a také to říkali. Říkali: „Prosím vás, jak to děláte, že vám ty piškoty tak krásně žloutnou?“ a „Kam vy jenom chodíte na ty znamenité nakládané okurčičky?“ a říkali všecky ty volovinky, jaké lidé u večeře říkávají. Však to sami znáte.

A když bylo po všem, sedli jsme si – já a Zaječí pysk – v kuchyni k večeři; jedli jsme zbytky, zatímco ostatní pomáhali černochům sklízet se stolu. Zaječí pysk mě začal zostra vyslýchat o Anglii a hned jsem věděl, že budu chvílemi bruslit na velice tenkém ledě. Povídá:

„Viděl jste někdy krále?“

„Kterého? Viléma Čtvrtého ( Vládl v Anglii v letech 1830-1837)? To víte, že jsem ho viděl, vždyť chodí do našeho kostela.“ Věděl jsem, že už je dávno po smrti, ale nedal jsem na sobě nic znát. A tak když jsem řekl, že chodí do našeho kostela, povídá:

„Jakže – pravidelně?“

„Ano – pravidelně. Má sedadlo zrovna proti našemu – na druhé straně od kazatelny.“

„Já myslela, že král bydlí v Londýně?“

„Taky že ano. A kde by měl bydlet?“

„Ale já jsem myslela, že vy bydlíte v Sheffieldu?“

Vidím, že jsem šlápl do louže. Musel jsem dělat, jako by mi v krku uvázla kuřecí kůstka, abych si mohl rozmyslet, jak z té louže zase ven. Potom povídám:

„Mínil jsem tím, že chodí do našeho kostela pravidelně, když je v Sheffieldu. V Sheffieldu je jenom v létě, když přijíždí kvůli mořským koupelím.“

„Jak to můžete říkat – Sheffield přece neleží u moře?“

„A kdo říká, že Sheffield leží u moře?“

„No vy.“

„To jsem neřekl!“

„A řekl.“

„A neřekl!“

„A řekl!“

„Jakživ jsem nic (...)

(......)