Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXVII

Připlížil se jsem k jejích dveřím a naslouchal jsem; oba chrápali. Tak jsem po špičkách sešel do přízemí a dostal jsem se tam v pořádku. Nikde se nic ani nešustlo. Nakoukl jsem škvírou do jídelny a vidím, že muži, kteří hlídají mrtvolu, sedí na židlích a tvrdě spí. Dveře do salónu, kde mrtvola ležela, byly otevřené a v každé místnosti hořelo po jedné svíčce. Šel jsem dál; dveře do salónu byly otevřené; v salónu byly jenom Petrovy tělesné pozůstatky, ale jinak nikdo. Tak jsem si to šinul dál; ale domovní dveře byly zamčené a klíč nikde. A zrovna v tu chvíli slyším, že někdo sestupuje po schodech. Vběhl jsem tedy do salónu a rychle jsem se rozhlédl a vidím, že jediné místo, kde by bylo možné schovat peníze, je rakev. Víko bylo posunuto k nohám o nějakých třicet čísel, takže bylo uvnitř vidět nebožtíkovu tvář, přikrytou vlhkým šátkem, a kus rubáše. Zastrčil jsem pytlík s penězi pod víko až do míst, kde měl nebožtík sepjaté ruce. Byly tak studené, že mi naskočila husí kůže; když jsem peníze takto ukryl, běžel jsem zpátky a schoval se za dveře.

Osoba, kterou jsem slyšel jít po schodech, byla Mary Jane. Přistoupila tichounce k rakvi, klekla si a dívala se na nebožtíka. Potom si přitiskla kapesník ke tváři a viděl jsem, že pláče, ačkoliv nebylo nic slyšet a byla ke mně obrácená zády. Tak jsem se vytratil, a když jsem šel kolem jídelny, řekl jsem si, že se pro všecko podívám, zda mě hlídači snad nezhlédli. Nakoukl jsem škvírou a všecko bylo v pořádku. Hlídači se ani nehnuli.

Potichu jsem se dostal nahoru do postele. Ale měl jsem kocovinu, že věc tak hloupě dopadla, ačkoliv jsem si dal tolik záležet a ačkoliv jsem tolik riskoval. Kdyby – povídám sám sobě – zlato zůstalo tam, kde je teď, je všecko v pořádku, protože až budeme pár set kilometrů odsud, můžu sem napsat a Mary Jane může dát nebožtíka zas vykopat a k penězům se dostane; ale asi to tak nevyjde. Dopadne to tak, že se peníze najdou, až funebráci budou chtít přišroubovat víko. A potom je zas dostane král a uplyne ne jeden, ale pár uherských měsíců, než zase dá někomu příležitost vyfouknout mu je. Měl jsem ovšem sto chutí sklouznout dolů a vytáhnout zlato z rakve, ale netroufal jsem si. Ráno se blížilo každou minutou a co chvíli se mohl některý z hlídačů probudit a mohli by mě nachytat; a já bych zrovna držel v hrsti šest tisíc dolarů, jako kdyby mě někdo byl zjednal, abych je opatroval – ale on mě nikdo nezjednal. V takové šlamastice – povídám si – bych se octnout nechtěl.

Když jsem ráno přišel dolů, byl salón zavřený a hlídači už tam nebyli. Nikdo v domě nebyl, leda rodina a vdova Bartleyová a oba našinci. Dobře jsem se na ně díval, ale podle jejich tváří jsem nemohl poznat, zda se něco stalo.

K polednímu přišel majitel pohřebního ústavu se svými lidmi. Položili rakev na dvě židle doprostřed světnice a potom nastavěli všecky ostatní naše židle do řad a ještě si šli vypůjčit židle k sousedům, až předsíň a salón a jídelna byly plné. Viděl jsem, že víko rakve (...)

(......)