Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXVIII

Pomaloučku polehoučku se rozednilo a byl čas vstávat. Tak jsem slezl po žebříku a chtěl jsem sejít do přízemí. Ale když jsem šel kolem světnice děvčat, byly dveře otevřené a viděl jsem Mary Jane sedět u jejího starého kufru. Kufr byl otevřený a Mary Jane do něj skládala věci. Připravovala se na cestu do Anglie. Ale zrovna v tu chvíli přestala balit. Na klíně měla složené šaty a s rukama na tváři plakala. Přišlo mi jí hrozně líto; ale toť se ví, i každý jiný by ji byl politoval. Vstoupil jsem do světnice a povídám:

„Slečno Mary Jane, vy nemůžete vidět lidi v neštěstí a já nemohu vidět lidi v neštěstí, aspoň většinou ne. Povězte mi, co vás trápí.“

Pověděla mi to. Jak jsem čekal, šlo o ty černochy. Řekla, že ji krásná cesta do Anglie už vůbec netěší; nedovede si vůbec představit, že by tam mohla být šťastná s vědomím, že matka a děti se už jakživ nespatří – a potom začala plakat ještě usedavěji a rozhodila ruce a řekla:

„Bože, bože – muset myslet na to, že se už nikdy, nikdy nespatří!“

„Ale oni se spatří a nebude to trvat ani čtrnáct dní – a já to vím!“ povídám já.

No, potěš mě, než jsem si to mohl rozmyslet, už to bylo venku. A než jsem mohl ucuknout, vzala mě kolem krku a prosila mě, abych to řekl ještě jednou a ještě jednou!

Vidím, že jsem se unáhlil a že jsem toho řekl víc než moc a že jsem se ocitl v úzkých. Požádal jsem ji, aby mě nechala chvilečku přemýšlet; tak si sedla a seděla a byla netrpělivá a rozčilená a krásná, ale zároveň jaksi šťastná a spokojená, jak vypadají lidé, kterým se ulevilo, protože mají po trhání zubu. Tak jsem si v hlavě všecko srovnal, člověk – povídám sám sobě –, který se dobrovolně přihlásí a řekne pravdu, když je v úzkých, podstupuje mnohé a velké riziko, ačkoliv v tom ohledu nemám zkušenosti a nemůžu to říct s určitostí; ale tak si to aspoň představuji. A najednou – ať se propadnu – tady máme případ, kdy mi všecko všecičko říká, že pravda bude lepší a také bezpečnější než lež. Nesmím zapomenout a musím si to jednou, až bude kdy, dobře promyslet, protože to je situace prachdivná a mimořádná. Jakživ jsem nic takového neviděl. No – povídám si nakonec – já to tedy risknu; povím to dobrovolně a povím pravdu, ačkoliv při tom jednám jako člověk, který sedí na soudku s prachem a škrtá sirkou, jenom aby zvěděl, kam poletí. Tak tedy povídám:

„Slečno Mary Jane, máte někde kousek za městem nějaké známé, u kterých byste mohla pobýt tři čtyři dny?“

„Mám; například Lothropovy. Proč se ptáte?“

„Za chvilku uvidíte. Zatím mi povězte tohle: Když vám řeknu, jak to vím, že se černoši zase sejdou – do čtrnácti dnů – zde v tomto domě, a když vám dokážu, že to vím – půjdete k těm Lothropovým a zůstanete tam čtyři dni?“

„Čtyři dni?“ povídá ona, „zůstanu tam třebas rok!“

„Dobrá,“ povídám já, „od vás mi to stačí; vašemu obyčejnému slovu věřím víc, než kdyby se jiný dušoval a zapřísahal.“ Slečna Mary Jane se usmála a líbezně se začervenala a já povídám: „S dovolením, já zavřu dveře a – (...)

(......)