Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXIV

Přestali jsme mluvit a začali jsme myslet. Za chvíli povídá Tom:

„Jen se podívej, Hucku, jsme my ale troubové, že jsme si na to nevzpomněli dřív. Sázím se s tebou, že vím, kde Jim je.“

„No ne. Kde je?“

„V tom domku u smetiště. Jen si to rozeber. Všiml sis – když jsme obědvali – černocha, který tam šel s nějakým jídlem?“

„Všiml jsem si ho.“

„A co myslíš, pro koho to bylo?“

„Pro psa.“

„Taky jsem si to myslel. Ale nebylo to pro psa.“

„Jak to víš?“

„Protože v tom byl taky kus melounu.“

„To je pravda. Že mě to netrklo! A přece vím, že pes nežere melouny. Tady vidíš, jak člověk může koukat a přitom nevidět.“

„Než černoch vešel do domku, musel odemknout visací zámek. Když vyšel, zase zamkl. Zrovna když jsme vstávali od stolu, černoch přinesl strýčkovi klíč; vsadím se, že to byl klíč od toho visacího zámku. Meloun znamená člověka, zámek znamená vězně; není pravděpodobné, že by byli dva vězni na tak malé plantáži a kde jsou lidé tak milí a hodní. Jim je tím vězněm. Jsem rád, že jsme na to přišli detektivním způsobem; za jiný způsob bych nedal zlámanou grešli. A teď si lam hlavu a sestav plán, jak Jima ukrást, a já sestavím také plán a pak zvolíme ten, který se nám bude líp líbit.“

Člověk by neřekl, že Tom je pouhý chlapec. Taková hlava! Já mít jeho hlavu, nevyměnil bych ji, ani kdybych se mohl stát vévodou nebo kormidelníkem na parníku nebo šaškem v cirkusu nebo co já vím. Začal jsem vymýšlet plán, ale jenom tak, abych něco dělal; dobře jsem věděl, kdo vymyslí správný plán. Za chvilečku povídá Tom.

„Hotovo?“

„Ano,“ povídám já.

„Tak sem s tím.“

„Můj plán je takový,“ povídám já. „Můžeme snadno vypátrat, je-li Jim opravdu v tom domku. Potom zítra večer vytáhneme z řeky můj člun a zajedeme na ostrov pro vor. A pak, jakmile bude nějaká tmavá noc a starý pán bude spát, vezmeme mu z kapsy klíček. Potom sedneme s Jimem na vor a pojedeme. Ve dne se budeme skrývat, v noci budeme jezdit, jak jsme to s Jimem dělávali. Myslíš, že by to klapalo?“

„Klapalo? Jistě by to klapalo – jako mlýn. Ale je to ostudně jednoduché – až hanba; nemá to vůbec nic do sebe. Co je po plánu, který nedá víc práce než uzmout klíček? To je plán mírný jako husí víno. Hucku, vždyť by to nenadělalo víc rozruchu, než jako kdybys ukradl sousedovi jablko ze stromu.“

Nic jsem na to neříkal, protože jsem nic jiného nečekal; ale věděl jsem, že Tomův plán – až ho bude mít hotový – nebude mít žádnou z těch vad.

A opravdu neměl. Řekl mi, jaký je, a hned jsem viděl, že jeho plán je přinejmenším patnáctkrát lepší než můj, pokud jde o parádnost, osvobodí Jima stejně jako můj plán a navíc ještě při tom můžeme být všichni na smrt zabití. Tak jsem byl spokojen a řekl jsem, že podle něho pojedeme. Jaký ten plán byl, to zde nemusím popisovat, protože jsem věděl, že nezůstane beze změny. Věděl jsem, že ho Tom bude všestranně měnit na každém kroku, jak věc bude postupovat, a že použije každé příležitosti, aby plán vylepšil nějakým siláckým (...)

(......)