Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXVI

Večer, když jsme si byli jisti, že všichni už spí, sjeli jsme po hromosvodu a zavřeli se v kůlně; vysypali jsme „liščí oheň“ na hromadu a dali se do toho. Napřed jsme si udělali místo – asi půl druhého metru – uprostřed dolní klády; všecko jsme odstrčili stranou a Tom řekl, že jsme zrovna v místech za Jimovou postelí a že se pod ni podkopeme; a až tam budeme, že nikdo v domku nic nepozná a žádnou díru neuvidí, protože přehoz z Jimovy postele sahá až na zem, a musel bys ho zvednout a podívat se pod postel, abys díru viděl. Tak jsme stolními noži kopali a kopali až skorem do půlnoci; pak už jsme byli utahaní jak psi a ruce jsme měli samý puchýř, ale práci nebylo dohromady vidět žádnou. Nakonec jsem řekl:

„Tome Sawyere, tohle není fuška na sedmatřicet let, tohle je fuška na osmatřicet let.“

Tom neodpověděl nic, jen vzdychl a za chvilku přestal kopat a hezky dlouho nedělal nic a já věděl, že přemýšlí. Potom povídá:

„Málo naplat, Hucku, takhle to nepůjde. Kdybychom byli vězni, šlo by to, protože bychom na to měli let, co bychom chtěli, a nebyl by žádný spěch; a každý den bychom mohli kopat jen několik minut, když se střídají stráže, a tak bychom neměli puchýře a mohli bychom to dělat léta letoucí správně, jak se to má dělat. Ale my se s tím nemůžeme babrat; my sebou musíme hodit, my nemáme času nazbyt. Kdybychom měli takhle kopat ještě jednu noc, museli bychom udělat týden přestávku, aby se nám zahojily ruce. Dřív než za týden bychom nůž nemohli vzít do ruky.“

„Tak co tedy uděláme, Tome?“

„Povím ti. Není to správné a není to morální a nechtěl bych, aby se to rozneslo mezi lidi; ale nic jiného nám nezbývá; musíme se prokopat krumpáči a dělat, jako by to byly stolní nože.“

„To je řeč,“ povídám já. „Rosteš do rozumu, Tome Sawyere,“ povídám, „morálka sem, morálka tam, krumpáč – to je ono; a pokud jde o mě, mně je morálka beztak fuk. Když jdu krást černocha nebo meloun nebo čítanku z nedělní školy, nebudu si moc vybírat, jak to udělám, jen když to udělám. Chci toho černocha nebo ten meloun nebo tu čítanku – a když je krumpáč věc, kterou se nejsnadněji dokopu toho černocha nebo toho melounu nebo té čítanky, vezmu krumpáč; a houby s octem mi bude záležet na autoritách.“

„Abys věděl,“ povídá Tom, „v tom případě tu je omluva pro krumpáče a pro dělání ‚jako by‘; kdyby tomu tak nebylo, neschválil bych to a nedopustil bych porušování pravidel – protože předpis je předpis a nikdo nemá práva proti němu hřešit, ledaže by to byl člověk nevzdělaný, který neví, co se patří. Ty by sis mohl dovolit vykopávat Jima krumpáčem a nedělat přitom, jako by to byl stolní nůž, protože nevíš, co se patří; ale já si to dovolit nemůžu, protože vím, co se patří. Podej mi stolní nůž.“

Měl sice svůj v ruce, ale dal jsem mu ještě svůj. Praštil s ním o zem a povídá:

„Dej mi stolní nůž!“

Nevěděl jsem, co mám dělat, ale pak jsem na to přišel. Prohrábl jsem staré harampádí, našel jsem krumpáč a podal jsem mu ho. Tom ho vzal, nic neřekl a (...)

(......)