Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXVII

To jsme tedy měli. Tak jsme odešli a zašli na konec dvora, kde byla hromada vyhozených starých krámů, rozbité boty, hadry, prasklé láhve, děravé plechové nádobí a podobné. Prohrabovali jsme se v tom a přišli na staré umyvadlo; díry jsme ucpali, jak jsme uměli, a vzali jsme to, abychom v tom upekli paštiku. Ve sklepě jsme do umyvadla nakradli mouku a šli domů, protože byl čas snídaně. Cestou jsme našli pár pokrývačských hřebů; Tom řekl, že přijdou vězňovi vhod, až bude chtít vyrýt do zdí podzemní kobky své jméno a své nářky. V domě jsme slyšeli, jak si děti povídají, že tati a mami půjdou dnes ráno navštívit uprchlého černocha. Tak Tom strčil jeden hřeb do kapsy tetiny zástěry, která ležela na židli, a druhý jsme strčili za stuhu strýcova klobouku, který byl na psacím pultu. Pak jsme šli snídat a Tom strčil strýci Silasovi tombakovou lžíci do kapsy kabátu. Teta Sally tu ještě nebyla, tak jsme museli chvilku čekat.

A když přišla, byla uhřátá a červená ve tváři a dopálená. Jak bylo po modlení, začala jednou rukou vztekle nalévat kávu a druhou rukou kárala po hlavě dítko, na které ze svého místa dosáhla. A přitom povídá:

„Celý dům jsem obrátila naruby a všecko je marné. Kam se jen mohla podít tvoje druhá bílá košile?“

Srdce mi chtělo spadnout do kalhot, ale zapletlo se do plic a do jater a do ostatních vnitřností a kousek chlebové kůrky začal putovat za ním krkem dolů a cestou se setkal s kašlem a vyletěl a letěl přes stůl a vzal rovnou do oka jedno z dítek a dítko se začalo svíjet jako červ na udici; krom toho vyrazilo pokřik, za který by se nemusel stydět Indián na válečné stezce; a Tom mírně zmodral kolem žaber a všecko dohromady vytvořilo tak asi na čtvrt minuty situaci, kterou bych byl ochotně prodal hluboko pod cenou, kdyby se byl našel zájemce. Ale potom zase bylo všecko v pořádku. Poničilo nás tak jenom to náhlé překvapení. Strýc Silas řekl:

„Je to vskutku prapodivné a nedovedu si to vysvětlit. Vím naprosto určitě, že jsem ji svlékl, protože –“

„Protože máš na sobě jenom jednu. Jenom si poslechněte mužskou logiku. Já vím, žes ji svlékl, a vím to líp, než kdybych se spoléhala na tvou děravou paměť. Já tu košili viděla včera na šňůře. Viděla jsem ji tam na vlastní oči. Ale stejně je pryč a budeš si muset vzít červenou flanelovou, dokud nebudu mít kdy ušít ti novou bílou. To už bude ve dvou letech třetí, kterou budu šít, člověk aby celý den nic jiného nedělal, než na tebe šil košile; a co s nimi dokážeš udělat, to přesahuje můj rozum. Člověk by řekl, že jsi už dost starý, abys uměl dávat pozor na své věci.“

„Zajisté, Sally, zajisté, vím, že máš pravdu, a opravdu se snažím. Ale v tomto případě snad není celá vina na mně, protože přece s košilemi nemám co dělat, leda když je mám na sobě; a nemyslím, že jsem kdy ztratil košili, kterou jsem měl oblečenou.“

„Za to, Silasi, opravdu nemůžeš. Kdyby člověk mohl ztratit košili, kterou má na sobě, byl bys ji už také ztratil, jak tě znám. Ale košile není ještě (...)

(......)