Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XXXIX

Ráno jsme skočili do vesnice a koupili drátěnou past na krysy. Zanesli jsme ji do sklepa, odšpuntovali nejlepší krysí díru a do hodiny jsme měli v kleci patnáct vybraných krasavců; past jsme vzali a schovali na bezpečném místě, pod postel tety Sally. Ale zatímco jsme šli chytat pavouky, malý Tomáš Franklin Benjamin Jefferson Alexandr Phelps past našel a otevřel dvířka, aby viděl, zda krysy vyběhnou, a ony vyběhly. A vtom přišla do světnice teta Sally. Když jsme se vrátili, stála teta Sally na posteli a lomila rukama a dělala boží dopuštění, a krysy se staraly o to, aby neměla dlouhou chvíli. Pak nás teta Sally chytila a vyprášila nám rákoskou faldy a trvalo nám skorem dvě hodiny, než jsme dali dohromady nových patnáct či šestnáct krys, ale – polednice aby vzala toho zvědavého spratka! – už to nebyli takoví fešáci, protože ta první várka, to byl opravdu výkvět krysího světa. Od té doby jsem už nikdy neviděl tak parádní krysy, jako byl ten první úlovek.

Dali jsme dohromady prvotřídní sbírku pavouků, brouků, žab, housenek a podobné havěti; chtěli jsme taky sršní hnízdo, ale nevyšlo nám to. Sršni byli doma. Nevzdali jsme to hned; zůstali jsme tam, jak dlouho to šlo, protože jsme si řekli, že buď my utaháme je, nebo oni utahají nás. Sršni utahali nás. Potom jsme si vzali bílou mast, namazali se na všech příslušných místech a byli jsme zase celkem schopni provozu, jenom se nám špatně sedělo. Tak jsme se vydali na lov hadů. Chytili jsme jich dobré dva tucty, většinou užovky a ty, co jim tu říkají podvazkové, podle zelených a žlutých proužků. Hadstvo jsme strčili do měchu a měch jsme si odnesli k nám do pokoje. To už byl čas večeře a měli jsme za sebou kus poctivé práce a perný den. A ptáte-li se, jestli jsme měli hlad, mohu vám jenom říct: Ani se neptejte. Když jsme se vrátili do světnice, nebylo tam po hadech vidu ani slechu – my totiž asi pytel pořádně nezavázali, hadi nějak vyklouzli a odporoučeli se. Moc jsme si z toho nedělali, protože jsme si řekli, že nemohou být daleko a že budou někde po domě. Počítali jsme, že aspoň některé zas pochytáme. A opravdu se v domě nedostatek hadů po delší dobu nevyskytl. Co chvíli kapali z trámů a hambálků a obyčejně přistávali na vašem talíři nebo za vaším krkem, zkrátka většinou tam, kde jste je nechtěl mít. Byli moc pěkní a štráfkovaní a zaručeně neškodní – ale to bylo marné vykládat tetě Sally. Teta Sally si ošklivila hady bez ohledu na čeleď, rod a druh a nemohla je vystát a nedala si to vymluvit. A pokaždé, když některý na ni spadl – ať zrovna dělala co dělala, všeho nechala a utekla. Jakživ jsem takovou ženskou neviděl. A křičela, že by spadlo Jericho. Nemohl jsem ji přemluvit, aby vzala hada do ruky. Nechtěla se ho dotknout ani dřívkem. A když se v posteli otočila na druhý bok a přitom spatřila hádě, vyletěla z peřin a vykřikla, jako by hořelo. Starý pán z toho byl tak nešťastný, že říkal, kéž by hadi nebyli bývali stvořeni. Už tomu byl skoro týden, co z domu zmizel poslední (...)

(......)