Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XL

Po snídani jsme byli v ohromné náladě, vzali jsme mou loďku a vyjeli si na řeku zarybařit. Oběd jsme si vzali s sebou. Poměli jsme se dobře a také jsme zajeli podívat se na vor; byl v pořádku. K večeři jsme přišli pozdě a v domě byl takový rozruch, že nikdo nevěděl, kde mu hlava stojí, a jen co jsme se najedli, už nás balili, abychom šli spat, a nikdo nám nechtěl říct, co se děje: taky o novém dopise nikdo ani nešpetl, ale my jsme nepotřebovali, aby nám někdo o tom vyprávěl, protože jsme obsah dopisu znali stejně dobře jako oni. Když jsme byli v polovině schodů a jen co se teta k nám obrátila zády, sklouzli jsme zase dolů a šli si do sklepa nabrat zásobu jídla na cestu. Jídlo jsme vzali nahoru do světnice a na chvíli jsme si lehli do postele. Kolem půl dvanácté jsme vstali a Tom se navlékl do šatů, které ukradl tetě Sally, a vzal jídlo a už chtěl jít, ale povídá:

„Kde je máslo?“

,, Vzal jsem kus – dal jsem ho na krajíc chleba.“

„A krajíc chleba jsi nechal ve sklepě. Tady není.“

„Můžeme jít taky bez másla,“ povídám já.

„Můžeme jít taky s máslem,“ povídá Tom, „jen pěkně skoč do sklepa a přines ho. A pak se potichoučku svez a přijď za mnou. Já zatím půjdu a vycpu Jimovy šaty slámou, aby představovaly jeho přestrojenou matku, a jakmile přijdeš, začnu dělat bééé a pak vezmeme nohy na ramena.“

Tom vyšel oknem, já dveřmi. Ve sklepě jsem opravdu našel máslo – hrudku jako pěst – na místě, kam jsem ho položil. Tak jsem ho vzal i s tím chlebem, zhasil svíčku a šinul se polehoučku potichoučku po schodech nahoru. Dostal jsem se taky v pořádku až do přízemí – ale kdo mi tam nejde naproti jako teta Sally se svíčkou v ruce. V rychlosti jsem strčil máslo a chleba do klobouku a klobouk jsem si narazil na hlavu. Sotva jsem to udělal, už mě teta Sally zblýskla a povídá:

„Tys byl ve sklepě?“

„Ano prosím.“

„Cos tam dělal?“

„Nic.“

„Nic?“

„Nic prosím.“

„Tak co tě posedlo? Proč jsi v tuhle noční dobu chodil do sklepa?“

„Prosím, nevím.“

„Ty nevíš? Jak to se mnou mluvíš, Tome? Chci vědět, cos tam dole dělal.“

„Vůbec jsem tam nic nedělal, teto Sally, namou, nic jsem tam nedělal.“

Počítal jsem, že mě už pustí, a normálně by mě taky byla pustila; ale ono se dálo tolik divných věcí, že byla prostě ztrémovaná a že ji strašila každá věc, která nebyla jasná jak facka: a tak povídá velmi energicky:

„Marš do obývacího pokoje – a počkej tam na mě! Jistě jsi dělal něco, cos neměl, ale spolehni se, že na tvoje spády přijdu.“

Lidičky, v tom pokoji vám byla sešlost! Patnáct farmářů tam bylo a všichni měli pušky. Úplně se mi udělalo nanic a klesl jsem na židli. Farmáři seděli a někteří si povídali, ale šeptem, a všichni byli nesví a rozčilení a snažili se, aby to na nich nebylo vidět; ale já stejně věděl, jak jim je, protože pořád sundávali klobouky a zase si je nasazovali a drbali se na hlavě a přesedávali si a pohrávali si s knoflíky. Mně samotnému nebylo dvakrát moc dobře, ale klobouk jsem přece nesundával.

Nemohl (...)

(......)