Mark Twain
překlad: František Gel

DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XLI

Doktor byl starý pán; moc milý starý pán a byl přívětivý, i když jsem ho vyburcoval v noci. Řekl jsem mu, že jsme zajeli včera odpoledne s bráchou lovit na Španělský ostrov a že jsme nocovali na kusu voru, který jsme našli, a nějak kolem půlnoci měl brácha nějaký divoký sen a ve spaní kopl do pušky a puška spustila a postřelila bráchu do nohy, a že prosíme, aby pan doktor zajel na ostrov a spravil to, ale nikomu nic o tom neříkal, protože chceme večer přijet domů a překvapit naše.

„Kdo jsou ti vaši?“ povídá doktor.

„Phelpsovi dole u řeky.“

„Aha,“ řekl doktor. A za chvíli povídá:

„Jak jsi řekl, že se bratr dostal k té střelné ráně?“

„Něco se mu zdálo,“ povídám já, „a střelilo ho to.“

„Jedinečný sen,“ povídá doktor.

Rozžehl svou lucernu, vzal brašnu a dali jsme se na cestu. Když uviděl loďku, jaksi se mu nelíbila. Řekl, že je dost velká pro jednoho, ale že nevypadá, jako by unesla dva. Povídám mu:

„Prosím unese, nic se nebojte, pane doktore, krásně nás uvezla všechny tři.“

„Tři?“

„Totiž, Sida a mě a – a – pušky, tak jsem to myslel.“

„Ach tak,“ řekl doktor.

Ale ozkusil loďku nohou, šlápl na okraj, rozhoupal ji, potřásl hlavou a řekl, že se raději poohlédne po nějaké větší. Ale všecky loďky byly uvázané na řetěz a na zámek; tak sedl do mé loďky a řekl, abych na něho počkal, až se vrátí, nebo abych si našel jinou loďku a přijel za ním: ale že by snad bylo lépe, kdybych šel domů a připravil rodinu na to překvapení. Ale já řekl, že domů nepůjdu: popsal jsem mu, kde najde vor, a doktor odjel.

Za chvilečku mi něco napadlo. Jakpak – povídám, si – nebude-li moci dát tu nohu do pořádku dřív, než ovce třikrát ocáskem zamrská, jak se říká. Dejme tomu, že bude muset Toma kurýrovat tři čtyři dni? Co si počneme? Budeme čekat, až se šídlo v měchu neutají? Kdepak. Vím, co udělám. Počkám, a když přijde a řekne, že musí zajet na vor ještě jednou, musím se tam dostat taky, i kdybych tam měl doplavat, a pak doktora chytíme a svážeme a podržíme si ho a vyjedeme na řeku a pojedeme po proudu; a až Toma vykurýruje, dáme mu, co mu patří, nebo všecko, co máme, a pustíme ho na břeh.

Tak jsem zalezl do haldy dříví, abych se trochu prospal: ale když jsem se probudil, bylo slunko už vysoko na nebi. Vyskočil jsem, jako když do mne střelí, a běžím do města a sháním se po doktorovi: ale řekli mi, že byl někdy v noci odvolán k nemocnému a že se ještě nevrátil. No – povídám si – to neznamená pro Toma nic dobrého a musím hledět, abych se co nejdříve dostal na vor. Tak jsem to metl k vodě, a jak jsem sebou švihl kolem rohu, málem jsem vrazil strýci Silasovi hlavou do žaludku. Povídá:

„Ale, Tome! Kdepak jsi byl tak dlouho, ty daremníku?“

„Já nebyl nikde,“ povídám, „jenom jsme se Sidem honili toho uprchlého černocha.“

„A kam jste to, prosím tě, běželi?“ povídá on. „Teta Sally se o vás velmi strachovala.“

„Nemusela se bát,“ povídám já, „protože se nám nic nestalo. Běželi jsme za muži a za psy, ale nestačili jsme jim a (...)

(......)