Jaroslav Žák

BOHATÝRSKÁ TRILOGIE 2
Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české
(spoluautor Vlastimil Rada)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA OSMÁ,
v níž se dovíme, jak čelní členové kapely kozodojské Ozbrojené jednoty, pánové Paplhám a Francán, k svým vzácným nástrojům přišli

»Byl vlahý, veselý večer pražského radiožurnálu. Rozhlasové vlnky šplouchaly teplým jarním vzduchem a na nich se kolébala Marion, zpívaná měkkým tenorem Emana Jablka, populárního rádiobarda našeho bodrého lidu.

Pan Alois Balabán, majitel čtyř lamp dovedně spojených v rodinnou radiostanici, vyňal z úst dýmčičku a nadšeně přizvukoval. Marion dozněla podivuhodným, procítěným tremolem a promluvil hlasatel radiožurnálu s oním beznadějným pesimismem člověka, jenž je nucen přát denně příjemnou a milou dobrou noc lidem, na kterých mu vůbec nezáleží.

Pan Balabán odkládal unaveně sluchátka.

„Zas ňáká symfonie,“ brumlal kysele, „a eště k tomu od nějakýho Förstra. Cizáctví, povídám, do rozhlasu se nám dere.“

Vtom však cosi upoutalo jeho pozornost a po jeho tváři se rozlil radostný úsměv. Tiskna sluchátka pevněji k uším, naslouchal mohutným a vznešeným tónům helikónu, typicky slovanského nástroje, tónům, jež se kupily v tesknou melodii o švestkách, které se válejí v tej naší aleji. Píseň burácela nejinak, než jako by nějaký bývalý Čech a statný junák dul do oné obrovité trouby a hřměl do svědomí všech, kdož hanobí náš rozhlas cizáckými symfoniemi.

„Dechová!“ zajásal pan Balabán a s ním zajásalo tisíce srdéček našich posluchačů vstříc onomu ráznému a svéráznému hudebnímu projevu, zajásaly české luhy a háje a bory šuměly po skalinách píseň o spadlých švestkách.

Ve vysílacích sálech radiožurnálu vládla však panika. Pražská záchranná stanice odvážela omdlelého Mirko Očadlíka, jehož úvodní slovo k symfonickému koncertu bylo surově přehlušeno písní helikónu. Hlasatelé, kapelníci, ředitelé stáli před kontrolním přijímačem, naslouchali, bledli a potili ledové krůpěje, neboť oni tu píseň nevysílali. Bylo zřejmo, že kdosi vysílá hudbu bombardónu na téže vlně jako pražská stanice.

A od toho dne řádil neznámý hudec denně a přehlušoval hromovým hlasem své trouby jazzové koncerty, poučné přednášky, komorní a symfonickou hudbu a podobná čísla rozhlasu, která zní cize bodrému uchu malého českého člověka.

Tajemný dobroděj vyluzoval ze své trouby nepřeberné bohatství rázovitých českých melodií od prostých a nevinných lidových písniček jako „Za tou naší garáží Franta na mě doráží“ až po díla velikého Kmocha a lid vítal tuto odezvu husitských chorálů, neboť kterýpak Čech by hudbu neměl rád?

Dlouho se však posluchači těmto zvukovým hostinám netěšili. Zákon se postavil na stranu sveřepých rádiožurnalistů a po Praze a okolí procházely zlověstné postavy četníků s anténou na bodáku a se sluchátky na uších, někdy i s druhým párem sluchátek pro cvičeného vlčáka.

Muži zákona šli po zvuku a doslechli se, že v sázavských lesích žije poustevník, který po celé dlouhé hodiny duje do obrovské trouby a tak koná své pokání. Lid z okolních vísek nosí prý mu mléko a sýr jednak z vděčnosti za lahodný požitek, jednak proto, (...)

(......)