Jaroslav Žák

BOHATÝRSKÁ TRILOGIE 2
Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české
(spoluautor Vlastimil Rada)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ
Poslední soud

„...a vůbec konstatuju, že trampové a jim podobná potulná individua jsou vetřelci, bezzemkové a škůdcové vlasti a jakožto takoví musejí býti energicky potíráni a z českých hospod a restaurací vyhazováni, ani paďourstvu od pradávna na této rodné hroudě sedícímu jen ku škodě jsou, ze zahrádek karfióly, saláty a fuchsie kradouce. A proto já, Sudimír Pelíšek, holič z krve paďourské a věrný strážce těžce zkoušené masňácké vlasti, volám: Bratře paďoure, shoď trampskou košulu, bratře paďoure, podupej sombrero!“

Ručičky věkovitých hodin na kozodojské radnici ukazovaly již na půl šestou, smavý letní večer kráčel přes rokle a úvaly středovltavské, rozprostíraje svůj narůžovělý pláštík po krajině, a lid dosud trpělivě setrvával na prostranství před tribunou, sleduje s napětím průběh soudu. Dokončiv svou břitkou filipiku, sestupoval propocený kozodojský Figaro s řečniště za radostného šuškání lidu paďourského.

„Slavný soude a ctěné obecenstvo,“ zazněl zvučný hlas Velikého Forbese, „to sou divný fóry vod pana předřečníka, když nám tu věší na nos takový bulíky, třeba jako že by trampstvo přivandrovalo až někdy v mladší době čtvrtohorní a zaplavilo území odedávna patřící paďourstvu. K tomu se muší připodotknout, že se pan předřečník moc mírně řečeno mýlí. Ani Attila ani Džingischán neměli s trampama nic společnýho, čemuž nasvědčuje i ta okolnost, že tráva nerostla, kamkoli vkročili. Tuhle kamarád Nick, náš stařešina, kerej je jediným žijícím pamětníkem trampského dávnověku, vám to tady vytmaví a graficky znázorní.“

Nestor zálesáctva Nick Wharton se vyšvihl po těch slovech křepče na řečniště a zaujav pevný postoj počal mluvit:

„Slavný soude! Vážené paďourstvo, kluci a holky trampský! Na počátku patřily prérie, pralesy i vodstva paďourům, kteří se háděli v peřejích a snivejch jezerech, ťachťali se v luční trávě a dáchali klidně ve stínu lesních velikánů. Za každým stromem seděl vejr se svou kostí a hrál na gramásek, ruše tak posvátnej klid divočiny. Nelíbilo se to Manitouovi, i stvořil Trampa, aby masňáky znepokojoval a pobádal k čilosti. To byl, hošové, náš pratatouš. Měl sombrero, kedsky a banjo a později i keňu malé, které získal podle platných zákonů prérie poctivým podfukem, vyklopiv posádku dvou astrachánů do studený vody, a to byla první kanada.

A tak žil náš pratatouš Tramp celkem spokojeně; hojnost poživatin si opatřoval výpravami do paďourských zahrádek a spíží, a tím podněcoval vynalézavost masňáků, kteří vymyslili plot, zámek a celou řadu jiných důležitých objevů a konečně i klavír, aby jím čelili prataťkovu banju. Manitou shlížel na pratatíčka se zalíbením a vida, že se sám občas votravuje, zašel k firmě Bílý a Weiss pod záminkou, že jde objednat deset vagónů mouru, a vybrav si mezi písařkami jednu řádivou fešuli, vzal ji za ruku řka: ‚Budeš ženou zálesákovou.‘ I odešla fešule do divočiny, a jakmile ji uzřel pratatouš Tramp, poskočil a zahalekal radostně: ‚Tě bůh, fčeličko!‘ A hned ji (...)

(......)