Jaroslav Žák

BOHATÝRSKÁ TRILOGIE 3
Z tajností žižkovského podsvětí
(spoluautor Vlastimil Rada)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA OSMÁ
Madame de Thčbes

Mezi Husová Square a Karlova Street, hlavními tepnami Spojených států žižkovských, jimiž probíhají severní a jižní elektricko-pacifická dráha, prostírá se tajuplný distrikt, propletený sítí dosud neprobádaných uliček. Občas sice dostal některý ztřeštěný turista ze Starého světa pošetilý nápad procestovat pěšky toto území mezi oběma pacifiky, jež je dosud na mapách zakresleno bílou plochou, ale za těmito nerozumnými odvážlivci se navždy zavřela temná clona žižkovské džungle a nikdy již o nich jejich přátelé, eventuálně věřitelé neuslyšeli.

V tomto labyrintu zdánlivě podřímlých, uzoučkých avenuí působila ulice Dalimilova dojmem zvláště ponurým a strašidelným. Mezi záhadnými, mlčelivými budovami, jež vroubily tuto chmurnou uličku, vynikal zejména nízký baráček poblíž Kostnického náměstí, pokrytý jakousi záhrobní patinou. Poetický hokynářský krámek, vybavený elektrickým mandlem, podivně kontrastoval svěžími barvami různých zelenin a plodin s šerou tabulí vedle vrat, nesoucí honosný nápis:

 

 

Mladý, elegantní muž drobné postavy stál před tímto výmluvným návěštím, nervosně si pohrávaje s bílými rukavicemi. Posléze si dodal odvahy, a zhluboka vydychnuv, vstoupil do domu a ostýchavě zaklepal na dveře, označené okem s několika paprsky, za nimiž sídlila zázračná vědma.

Dveře se otevřely a elegán se lehce zachvěl a maně couvl, octnuv se tváří v tvář ženě klasických atletických proporcí, třímající v ruce zlověstný váleček na nudle.

„Pěkně jich vítám,“ zaznělo mu vstříc a usmívající se jasnovidka se zmocnila ruky návštěvníkovy a uvedla jej do jizby, opředené podivným kouzlem a spoustou pavučin, a usadila na masivní hrubou židli za ještě masivnější stůl. Plaché oči mladého muže sotva stačily přehlédnout místnost, vyzdobenou medijními obrazy a záhrobními symboly, mezi nimiž jako výspa materialistického jsoucna se brutálně tyčil elektrický mandl, ozářený temně rudým přísvitem zapadajícího slunce a obsazený dvěma nevraživě předoucími černými kocoury; vtom otevřela věštná žena ústa, a než se překvapený host vzpamatoval, snesl se na něj příval pythických slov.

„Jen mi nic nepovídaj; já vím, proč přišli,“ mluvila vědma, míchajíc zašlou hru karet, „voni se trápěj pro jednu ženskou, já to vidím na jejich vyhublým, ušlechtilým ksichtě, kerej je celej žlutej vod samýho niternýho hoře.“

Návštěvník sebou trochu trhl, elegantní monokl mu vypadl z našikmělého oka a žlutá barva jeho obličeje, prosvítající silnou vrstvou pudru, maličko zpopelavěla. Přesto celkem hladce udělal tři hromádky a žižkovská Pýthie počala rozkládat trojice karet, přičemž katarakt její věštecké výmluvnosti proudil nezádržně dále.

„Především, co maj na srdci. Voni sou po uši zabouchnutej do jedný moc fešný ženský a při ní vidím jednu delší cestu po moři. Je to (...)

(......)