Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI

Jednou večer, když bylo otevřené okno a ona u něho seděla a dívala se na kostelníka Lestiboudoise, jak přistřihuje zimostráz, zaslechla najednou vyzvánět klekání.

Bylo to začátkem dubna, kdy kvetou petrklíče, vlažný vítr vane nad zrytými záhony a zahrady vypadají, jako by se podobně jako ženy krášlily na letní svátky. Mřížkou besídky a kolem ní bylo vidět v lukách roztoulané zákruty řeky vinoucí se travou. Večerní mlha stoupala mezi topoly, jež dosud neměly listí, a rozmazávala jejich obrysy do fialového odstínu, bledšího a průzračnějšího než nejjemnější pavučiny, které se jim zachytily na větvích. V dálce se ubíralo stádo dobytka, kroky ani bučení zvířat nebylo slyšet.

A zvon stále zvonil a naplňoval vzduch svým pokojným nářkem.

Při tom opakovaném vyzvánění zabloudila mysl mladé ženy do dávných vzpomínek z mládí a z penzionátu. Vzpomínala na vysoké svícny, které na oltáři převyšovaly vázy s květinami, a na sloupkový svatostánek. Zatoužila splynout jako kdysi s dlouhou řadou bílých závojů, přerušenou tu a tam tuhými černými čepci sestřiček skloněných nad klekátkem. Když v neděli na mši vzhlédla, vídala mezi stoupajícími modravými obláčky kadidla líbeznou tvář Panny Marie. Zmocnilo se jí dojetí, připadala si poddajná a bezmocná jako ptačí pírko kroužící ve vichřici, a aniž si to uvědomila, zamířila ke kostelu, připravená oddat se jakékoli zbožnosti, jen když si plně podrobí její duši a pohltí celý její život.

Na náměstí potkala Lestiboudoise, který se vracel; aby si nekrátil pracovní den, raději přerušoval svou činnost, a pak se k ní vracel, takže zvonil klekání, když se mu to zrovna hodilo.

Ostatně když zvonil dřív, upozorňoval tím také místní kluky, že se blíží hodina katechismu.

Někteří už byli na místě a hráli kuličky na dlaždicích hřbitova.

Jiní seděli obkročmo na zdi a klátili nohama, přičemž sráželi dřeváky velké kopřivy rostoucí mezi ohrádkou a krajními hroby.

Bylo to jediné zelené místo, všude jinde byl jen kámen a na něm stále jemný prach, marně zametaný koštětem ze sakristie.

Děti v lehkých střevících tu pobíhaly jako po parketu určeném pro ně a mezi zvoněním byly slyšet výbuchy jejich hlasů. Dunění zvonu se zmenšovalo podle výkyvů tlustého lana, které viselo nahoře ze zvonice a jehož konec se vláčel po zemi. Kolem létaly s pískotem vlaštovky, prudkým letem rozrážely vzduch a rychle se vracely ke žlutým hnízdům pod taškami okapní stříšky. Uvnitř v kostele hořelo světlo, totiž knot věčné lampičky v zavěšené nádobce. Její zář vypadala zdálky jako bělavá skvrna, kmitající se nad olejem.

Protáhlý sluneční paprsek procházel celou kostelní lodí, takže boční stěny a kouty vypadaly ještě temnější.

"Kde je farář?" zeptala se paní Bovaryová chlapce, který se bavil tím, že cloumal otáčivými vrátky, zasazenými v příliš volných veřejích.

"Hned přijde," odpověděl.

Nato opravdu u fary zaskřípala dvířka a objevil se abbé Bournisien; děti se jedno přes druhé rozprchly do kostela.

"Darebáci," zamumlal (...)

(......)