Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Další den byl pro Emu truchlivý. Všechno jí připadalo jako zahalené černým mrakem, který ochable visí nad vnějškem všech věcí, a zármutek se jí vrýval do duše s táhlým kvílením jako zimní vítr v opuštěných hradech. Zmocňovalo se jí snění, jaké člověk zakouší nad věcmi, které se už nevrátí, zemdlenost, jakou pociťujeme pokaždé, když je nějaký čin dokonán, bolest, kterou člověku přináší zastavení navyklého pohybu a prudké přerušení dlouhého napětí.

Podobně jako tehdy, když se vrátila z la Vaubyessard, kdy se jí hlavou honily čtverylky, zmocnila se jí i teď pochmurná melancholie, tupé zoufalství. Léon se jí jevil větší, krásnější, sladší, neurčitější; ačkoli byl od ní odloučen, neopustil ji, zůstal zde a stěny domu jako by uchovávaly jeho stín. Nemohla odtrhnout pohled od koberce, po kterém chodil on, od prázdných židlí, na kterých sedal. Říčka tekla jako dřív a pomalu hnala své drobné vlnky podél kluzkých břehů. Kolikrát se kolem ní procházeli a voda právě tak šuměla po omšelém kamení! Kolik spolu zažili krásných slunečních chvil, kolik pěkných odpolední, sami dva vzadu na zahradě! On nahlas předčítal, byl prostovlasý, seděl na rákosové židličce; svěží vítr z luk čechral stránky knížky a tmavé řeřichy na besídce... Ach, odjel, je pryč jediný půvab v jejím životě, jediná možná naděje na štěstí. Proč to štěstí neuchopila, dokud se nabízelo? Proč ho nezadržela oběma rukama, na obou kolenou, když chtěl prchnout? A proklínala se, že se Léonovi neoddala; pocítila žízeň po jeho rtech. Měla chuť utíkat za ním, vrhnout se mu do náruče, říci mu: "Tady jsem, jsem tvoje!" Avšak předem si uvědomovala všechny potíže spojené s takovým počínáním a její touha znásobená lítostí se tím ještě více rozněcovala.

Od té doby byla vzpomínka na Léona jako střed jejího trápení; plápolala silněji než oheň zanechaný poutníky na sněhu někde na ruské stepi. Vracela se k ní, choulila se k ní, jemně prohrabávala uhasínající oharky, hledala kolem sebe všechno, co by mohlo plamen oživit, a sbírala vše – nejvzdálenější vzpomínky i čerstvé příležitosti, to, co cítila, i to, co si představovala, svou vyprchávající touhu po rozkoši, své sny o štěstí, které se lámaly ve větru jako suché větvičky, svou neplodnou počestnost, i zklamané naděje a domácí všednost – všechno brala a všechno jí bylo dobré, aby si na tom zahřívala svůj zármutek.

Přesto však plameny dohořívaly, buď že se zásoba vyčerpala, anebo že je přílišné nakupení udusilo. Nepřítomnost pozvolna vyčerpala lásku, zvyk potlačil lítost a zář požáru, která barvila její bledou oblohu do ruda, se pokryla stíny a postupně zmizela. Při svém otupeném svědomí považovala dokonce odpor k manželovi za touhu po milenci, palčivost nenávisti za žár lásky. Ale vichřice vála dál a vášeň shořela na popel, nepřicházela žádná pomoc, nesvitlo žádné slunce, ze všech stran byla úplná tma a ona zůstala ztracená v děsivé zimě, která ji prostoupila.

Tehdy zase začaly zlé dny jako v Tostes. Nyní se cítila ještě mnohem (...)

(......)