Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Uplynulo šest týdnů. Rodolphe se neukázal. Konečně se jednou večer objevil.

"Nechoďme tam příliš brzy, to by byla chyba."

A za týden odjel na hon. Po návratu z honu se mu zdálo, že je zas už příliš pozdě, potom však uvažoval takto: "Jestliže se do mne hned od prvního dne zamilovala, pak mě bude milovat tím víc, bude-li netrpělivě čekat na můj příchod. Pokračujme tedy."

A když viděl, jak při jeho vstupu do salónu Ema zbledla, poznal, že jeho předpoklad byl správný.

Byla sama. Stmívalo se. Mušelínové záclonky na oknech zvyšovaly šero a zlacení na barometru, na něž dopadal sluneční paprsek, obráželo lesk v zrcadle mezi větvičkami korálového trsu.

Rodolphe zůstal stát a Ema na jeho první zdvořilostní fráze sotva odpověděla.

"Já jsem měl dost práce, řekl. "Byl jsem nemocný."

"Něco vážného?" zvolala.

"Ani ne," řekl Rodolphe a posadil se vedle ní na taburet. "Ale po pravdě řečeno jsem k vám už nechtěl přijít."

"Proč?"

"Copak to neuhádnete?"

Znovu se na ni podíval, ale tentokrát tak vášnivě, že sklopila hlavu. Pokračoval:

"Emo..."

"Pane!" zaprotestovala a kousek si odsedla.

"Vidíte," odpověděl zádumčivě, "vidíte, že jsem měl pravdu, když jsem nechtěl přijít; zapovídáte mi to jméno, jméno, které mi naplňuje duši a které mi bezděčně vyklouzlo. Paní Bovaryová...!

Tak vám říkají všichni! Není to ostatně vaše jméno, je to jméno jiného muže!"

Opakoval: "Jiného muže!"

A skryl si tvář do dlaní.

"Ano, myslím na vás neustále! Vzpomínka na vás mě přivádí k zoufalství! Ach, odpusťte...! Odejdu... Sbohem. Půjdu daleko, tak daleko, že už o mně neuslyšíte...! A přitom mě dnes nevímjaká síla zase dovedla sem k vám! Člověk totiž neumí bojovat s nebesy, neumí odolávat úsměvu andělů! Dává se strhnout tím, co je krásné, kouzelné, hodné zbožňování!"

Něco takového slyšela Ema poprvé a její pýcha se slastně protahovala v hřejivém účinku těch slov, jako když se unavený člověk osvěžuje v parní lázni.

"Nepřišel jsem k vám, to je pravda," pokračoval, "nespatřil jsem vás, ale zato jsem si aspoň prohlédl všechno, co vás obklopuje.

V noci, každou noc jsem vstal, došel až sem, díval se na váš dům, na střechu, která se třpytila ve svitu měsíce, na stromy vaší zahrady, kývající se pod vaším oknem, a na lampičku, na světélko, které zářilo do tmy. Ano, a vy jste nevěděla, že tak blízko -tak daleko – dlí jeden ubožák..."

Obrátila se k němu a vzlykla: "Vy jste takový dobrý člověk!"

"Ne, jen vás miluji, to je všechno! Nemůžete o tom pochybovat!

Řekněte mi, že nepochybujete, jen slovem, jen jediným slůvkem!"

A Rodolphe nenápadně sklouzl z taburetu kolenem k zemi, ale z kuchyně se ozval klapot dřeváků; dveře do salónu, jak si povšiml, nebyly zavřené.

"Jak velice laskavé by od vás bylo," pokračoval a zdvihl se, "kdybyste mi splnila jedno přání!"

Chtěl si prohlédnout její dům; přál si ho znát; a paní Bovaryová na tom neshledávala nic nevhodného. Oba tedy vstali a v tom okamžiku vstoupil Charles.

"Dobrý den, doktore," (...)

(......)