Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII

Někdy ji napadalo, že toto mají být vlastně nejkrásnější dny jejího života, líbánky, jak se tomu říká. K vychutnání jejich půvabu by nejspíš bylo třeba odjet někam do zemí se zvučnými jmény, kde se po svatbě tak sladce lenoší! V poštovních dostavnících za modrými hedvábnými záclonkami se pomalu jede příkrými cestami vzhůru za zvuku postiliónovy písničky, kterou vrací horská ozvěna zároveň s cinkáním kozích zvonků a s temných duněním vodopádu. Když zapadá slunce, vdechuje člověk na pobřeží zátok vůni citroníků. Potom večer na terase vily jsou novomanželé sami, s propletenými prsty hledí na oblohu a dělají plány.

Připadalo jí, že některá místa na zemi asi plodí štěstí jako rostlinu, které svědčí určitá půda a která nikde jinde neprospívá. Proč se nemůže opřít o balkón švýcarského dřevěného domku nebo skrýt svůj smutek ve skotské chaloupce, s manželem oděným do černého sametového fraku s dlouhými šosy, v měkkých botách, ve špičatém klobouku a s manžetami!

Možná si přála někomu se s tím vším svěřit. Jak ale měla vyjádřit nepostižitelnou nevolnost, která mění tvar jako oblaka, která poletuje jako vítr? Chyběla jí slova, příležitost i odvaha.

Kdyby by Charles chtěl, kdyby o tom měl tušení, kdyby jeho pohled vyšel aspoň jednou vstříc jejím myšlenkám, pak, jak se domnívala, by její srdce náhle překypělo, jako se sesype dozrálé ovoce, když se ruka dotkne zákrsku. Čím intimnější však byl jejich život, tím více se od něho niterně odpoutávala a vzdalovala.

Charlesovy řeči byly ploché jako chodník na ulici a defilovaly v nich ve všedním hávu ty nejobyčejnější myšlenky, které nevyvolávaly ani dojetí, ani smích, ani snění. Když ještě bydlel v Rouenu, nebyl, jak říkal, nikdy zvědavý na pařížské herce a nešel se na ně podívat do divadla. Neuměl plavat ani šermovat, ani střílet z bambitky a jednou jí nedokázal vysvětlit jakýsi jezdecký termín, na který narazila někde v románu.

Muž má přece všechno znát, vynikat v nejrůznějších činnostech, zasvěcovat ženu do hloubek vášně, do jemností života, do všech tajemství! On ji však ničemu neučil, nic neznal, po ničem netoužil. Myslel si, že je šťastná, a ona mu zazlívala ten pohodlný klid, tu rozšafnou těžkopádnost i samo štěstí, které mu poskytovala.

Občas si kreslila a jeho velmi bavilo stát u ní a dívat se, jak se sklání nad čtvrtkou, mhouří oči, aby na své dílo lépe viděla, nebo hněte na palci kuličky chlebové střídky. Když hrála na klavír, byl jeho obdiv tím větší, čím rychleji se jí kmitaly prsty. Měla energický úhoz a přejížděla bez přerušení po celé klávesnici odshora dolů. Když rozezněla ten starý nástroj, kterému se kroutily struny, bylo jej při otevřeném okně slyšet až na druhém konci vesnice, a soudní sluha, procházející prostovlasý a v soukenných střevících po hlavní silnici, se často s lejstry v ruce zastavil a poslouchal.

Ema také uměla vést dům. Posílala pacientům po návštěvách obratně stylizované dopisy, které ani nevypadaly jako účty. Když k nim v neděli přišel na (...)

(......)