Gustave Flaubert
překlad: Miloslav Jirda, Eva Musilová

PANÍ BOVARYOVÁ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX

Když nebyl Charles doma, často vytahovala ze skříně zpod složeného prádla doutníkové pouzdro ze zeleného hedvábí.

Dívala se na ně, otevírala je, a dokonce voněla k podšívce, která byla cítit směsí tabáku a verbény. Komu asi patřila? Vikomtovi.

Třeba to byl dárek od milenky. Někdo jej vyšíval na rámu z palisandrového dřeva a skrýval tu roztomilou věc před všemi pohledy; práce na ní zabrala mnoho hodin a skláněly se nad ní měkké kadeře zamyšlené vyšívačky. Dírkami kanavy vanuly vzdechy lásky; každý steh jehly tu zachytil nějakou naději nebo vzpomínku a všechny ty propletené hedvábné nitky byly výrazem všeobjímající tiché vášně. A jednou ráno si vikomt pouzdro odnesl. O čem asi mluvili, když leželo na široké římse krbu mezi vázami s květinami a rokokovými hodinami? Ona je v Tostes. On je nyní v Paříži, ano, tam! Jaká je asi Paříž? Jaké nádherné jméno! Polohlasně si je pro radost opakovala, znělo jí v uších jako chrámový zvon, plálo jí před očima, zářilo dokonce na etiketách jejích kelímků s krémy.

Probouzela se v noci, když pod jejími okny projížděli ve vozech prodavači ryb zpívající la Marjolaine; naslouchala dunění okovaných kol, která zněla tlumeněji, jakmile vjela na hliněnou cestu za vesnicí, a myslela si:

"Zítra tam budou!"

A sledovala je v myšlenkách, jak jedou do kopce a z kopce, jak míjejí vesnice a ujíždějí po hlavní silnici za svitu hvězd. A kdesi v neurčité dálce bylo vždycky nějaké nejasné místo, kde se její sen rozplýval.

Koupila si plán Paříže a konečkem prstu se na mapě pohybovala po hlavním městě. Chodila po bulvárech, zastavovala se na každém rohu mezi čárami ulic, před bílými čtverci, které představovaly domy. Nakonec cítila v očích únavu, zavírala víčka a ve tmě viděla plameny plynových svítilen, pokroucené větrem, a stupátka kočárů, spouštěná s rachotem před sloupořadím divadel.

Předplatila si ženský časopis Košíček a Sylfidu salónů. Bez vynechání jediné řádky hltala všechny zprávy o divadelních premiérách, dostizích a večírcích, zajímala se o první vystoupení nové zpěvačky, o otevření nového obchodu. Znala poslední módu, adresy dobrých krejčovských salónů, věděla o společenských událostech v Lesíku nebo v Opeře. V románech Eugena Suea studovala popisy bytového zařízení; četla Balzaka a George Sandovou a hledala v nich smyšlené uspokojení osobních tužeb.

Nosila si knihy i ke stolu a otáčela stránky, zatímco Charles jedl a hovořil k ní. Při četbě se jí stále vracela vzpomínka na vikomta. Vytvářela si spojitost mezi ním a fiktivními postavami.

Avšak kruh, jehož byl vikomt středem, se kolem něho postupně rozšiřoval a aureola, která ho zdobila, se z jeho tváře přenesla jinam a ozařovala jiné sny.

Paříž, nesmírnější než oceán, se před Eminým zrakem mihotala ve zlatém lesku. Ale mnohotvárný život, který kypěl v tom hlučném městě, byl rozdělený do částí, roztříděný do jednotlivých obrazů.

Ema z nich viděla jen dva tři a ty jí zakrývaly všechny ostatní - jedině ony pro ni představovaly celé (...)

(......)