Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Cesta do Čech

Král pokynul a vojsko se hnulo. Tu přichvátali sluhové, rozvázali Kmitasova pouta, hodili mu smyčku na krk a Kmitas vyrazil. Cestou ho jakýsi dobrák učil zdvořilosti. Jiný pohůnek mu předříkával na pochodech Otčenáš, ale když byl čas k jídlu, všichni na něho zapomínali. Ta věc milého Kmitase velmi tísnila. Neměl ani kůrčičku ani kůstku a tak z dlouhé chvíle – a také z chtivosti – napínal provaz, za který byl uvázán k mezčímu sedlu. Člověk i ušák zakusili zlých časů: Jeden mířil k hrncům, druhý chtěl zůstat u svých jeslí.

A na pochodu se Kmitas neměl o nic lépe. Některým zbrojencům visely od pasu slepice, některým bubnovala do zad koroptev se zajíčkem a to je na prázdný žaludek špatná podívaná. Kmitas klopil raději zrak k zemi. Pásl také po nákladu a nic mu nebylo milejšího, než když některý z vaků praskl, a když se na sníh sypala mouka nebo oškvarky. – Vem to ďas! Nebýt neopatrnosti sluhů, věčného drbání a svědivého hřbetu královských klisen, možná, že by Kmitas pochod nepřečkal.

Vojsko spěchalo. Žírné dvorce, bohaté kláštery, hrádky špatně hájené, to vše král zůstavoval na pokraji cest a Kmitas nemohl postihnout smysl výpravy. Vdechoval pach sytosti, který se táhl nad jízdou, jakýmsi nesprávným pocitem uhadoval, že je tažení šťastné, znamenal vznět bojovníků, rozuměl hourání srážek, viděl záře požárů, slyšel kněžské zpěvy, ale nedovedl si z toho složit pražádný obraz.

Asi třicátého dne poznal Kmitas, že se král s vojskem obrátil a že odchází z jeho končiny. Tu přepadla Kmitase tíseň. Srdce mu usedalo a v jeho útrobě se zvedl jakýsi nový hlad. Lesy mizely, kraj se měnil, jízda vázla v blátě a Kmitasova hlava byla lehká jako ve snách, zdálo se mu, že vzlétne.

Mnoho dní kráčel Kmitas připoután k mezku, mnoho nocí probděl u stanového kůlu. Když pak nastal konec pouti, když v polospánku mu splýval den s nocí, když si rozedral svá ubohá chodidla, octla se královská vojska před Prahou.

„Eh, co učiníme s tím člověkem? Co s ním jen učiníme? Král na něho dočista zapomněl a my si nevíme rady. Nesluší se zavádět o Kmitasovi řeč, (...)

(......)