Vladislav Vančura

OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO III
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kupecký dům

V domě U žáby žil kupec Reichert. Bůh ho obdařil nějakým denárkem a protože byl Reichert šetrný a protože se vyznal ve zboží i v bězích cen a protože mu přála řada strýčků tam dole na Rýně a opět při Labi, obracel milý kupec Reichert rychle peníze a nesmírně zbohatl. Nebylo nic, co se za penízek získává, aby si to nedovedl opatřit. Koně, zbroj, sluhové, nádherná sedla, drahé kamení a na tisíce věcí, po nichž bohatci marně práhnou, to vše plnilo jeho truhlice a komory. Kupcova žena se strojila nejinak než vznešené šlechtičny, a mnoho jejích služek a mnoho chasníků, kteří přicházeli prosit ke dveřím kupcova skladiště, skutečně věřili, že tou šlechtičnou je.

Proč?

Protože byla ušlechtilá, krásná, bohatá a protože se příliš nehněvala, když její správce utrousil dvě či tři lopaty zrní pro věčně hladovějící chuďasy.

Ta dobrá paní byla všemi lidmi milována a nic ji nemusilo trápit.

Kdo je však spokojen?

Na podobnou otázku odpovídají mudrcové, že nikdo, a že člověk bohatý stejně jako člověk chudý práhne vždy po tom, čeho se mu nedostává. Chromec touží po zdravých nohou, chuďas po dukátech, kramář po slávě, rytíř po praporci, kníže po královské koruně a král po zemích ještě královštějších. – Nic nechybí, kdo vezme v pochybnost i mysl papežovu a jsou jazykové, kteří vypravují, že svatý otec ve svých slabých chvilkách hřeší svým toužením a že není o nic spokojenější než žebrák u chrámu.

Když tedy kupcová, jíž bylo jméno Angela, srovnávala své štěstí s nesmírným štěstím nějaké vznešené paní, byla nakloněna věřit, že dům U žáby je obklopen neúctou. V podobných chvílích mluvívala kramářka k své duši takto:

„Žádná šlechtična nemá o nic větší chuť k slávě než já. Proč mám seděti v koutku a proč mě mají vykrmené služky nazýval všelijakým jménem? Neuštědřil mi Bůh vznešenou a pyšnou postavu? Nedal mi bohatství a sličného syna? Nejsem dost zbožná? Nevyjímal by se na mém domě znak a nevešla by se do našich světnic krásná, urozená nevěsta? – Proč si tedy nemohu vybrat choť pro svého syna? Proč k nám nepřicházejí urozené paní, aby mluvily o svých neteřích a vnučkách?“

„Eh,“ odpovídal na podobné vzdechy její manžel, „Bůh tě učinil ženou kupcovou, a já ti mohu koupit nejkrásnější palankýn, barevné střevíce a tolik loktů hedvábí, kolik naměříš. Proč chceš něco jiného? Proč se ohlížíš po šlechtických dcerách? – Šlechtici! Prosím tě, co se ti na nich líbí? Král je posílá do bitev, kde jde vždycky do tuhého, a kde si člověk může spíš utržit ránu než získat kvintík. – Ach, ach, ach, znám dobře ty vznešené povídálky, rváče a koňaře: mají býčí mrav, každé jídlo si musí vymlátit mečem a kdyby sem tam něco neposmejčili, na mou duchu, dobrá polovina by jich scípla hlady. Vídávám jak se hrnou do královské komory, když se rozdává – ale platit? Na to má každý šlechtic obě ruce levé! – Kdepak u nich brakteát! – Jeden hrdopýšek z Nemanic prý nosí ve váčku křemelky. – Takové je to, paní, pokud běží o peníze, a mám-li na zřeteli zevnějšek? (...)

(......)