Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Odpoledne téhož dne by Vilém jat takovou touhou po čerstvém vzduchu a volném prostoru, že Pierre se uvolil jíti s ním na dlouhou procházku do Boulognského lesa, který nebyl daleko od jejich malého domku. Po svém návratu z ministerstva vypravoval při snídani bratrovi, kterak se vláda opět chce zbavit Nicolase Barthese; oba dva byli proto zamlklí nevědouce, kterak ohlásiti starému muži jeho vyhnanství, a dávajíce si lhůtu až do večera, aby našli něco, čím by mohli zmírniti hořkost té zprávy. Promluví si o tom cestou. A pak než se skrývati ještě déle, proč neodvážiti se na tuto první vycházku, když opravdu se zdálo, že Vilémovi již nic nehrozí? A oba bratři vstoupili do Boulognského lesa branou des Sablons, která byla na blízku.

Byl konec března, lesík počínal se zelenati, ale tak jemně, že lehounké pupence listí, když člověk se díval skupinami stromů, vypadaly jen jako bledý mech, jako nesmírně jemná krajka. Déšť, který se lil po celou noc a celé dopoledne, teď přestal a obloha byla potažena jemnou, popelavou šedí a obrozený ten les vlhký deštěm a nehybný ve vlažném vzduchu, byl nesmírně čerstvý, takřka dětsky nevinný.

Slavnosti ostatkové lákaly velké davy do středu Paříže, ku průvodu vozů, neboť v alejích byli jenom jezdci a ekypáže, krásné dámy, které vystoupily z kupé a landaurů,^[16] procházet se s opentlenými kojnými, nesoucími nemluvňata v krajkových kožíškách; byla zde jen vznešená elegance Boulognského lesa, všechen ruch vysokého světa vybraných dnů, kdy malí lidé sem nepřicházejí. Sotvaže několik měšťanek ze sousedních čtvrtí tu sedělo na lavičkách a v houštinách zabývajíce se ruční nějakou prací a dívajíce se, jak si děti hrají.

Pierre a Vilém dostali se k aleji Longchampské, kterou prošli až ku cestě Madridské k jezerům. Tam zašli mezi stromy a sestoupili podél malého potoku Longchampského. Měli v úmyslu obejíti jezera a vrátiti se branou Maillot. Ale křoviny, kterými procházeli, byly tak klidně osaměly a tak půvabny v tom svém jarním dětství, že bezděky usedli, těšíce se z tohoto rozkošného klidu. Peň stromu sloužil jim za lavičku a mohli opravdu míti za to, že jsou daleko, velmi daleko, v hloubi opravdového lesa. A Vilém přál si přijíti do takového lesa, do lesa opravdového, jakmile jen skončí jeho dobrovolné vězení. Ach, volný prostor, zdravý vzduch, který vane ve větvích, celý širý svět, který by měl býti nezadatelným panstvím člověka. Jméno Barthesovo, věčného toho vězně, vrátilo se na jeho rty. Povzdechl a smutek zase jal jeho srdce. Trud jediného člověka bez ustání trestaného na jeho svobodě dostačil, že velký ten čistý vzduch, který tak příjemně se dýchal, byl mu pokažen.

„Co mu řekneš? Nic platno, musí býti o tom zpraven. Vyhnanství je přece lepší než vězení.“

Pierre učinil neurčitý, mrzutý posunek.

„Ano, ano, zpravím jej o tom. Ale jaká to bolest!“

V tomto okamžiku a v tomto divokém zármutku, kde mohli míti za to, že jsou na konci světa, měli prazvláštní vidění. Objevilť se pojednou před nimi (...)

(......)