Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA ČTVRTÁ

I.

Ve vlažném tom ránu posledních dnů měsíce března, když Pierre opouštěl malý domek v Neuilly se svým bratrem Vilémem, doprovázeje jej na Montmartre, srdce se mu silně sevřelo při pomyšlení, že se tam vrátí sám a že tam zapadne zase ve svůj neblahý osud a ve svoji prázdnotu. V noci ani oka nezamhouřil, naplněn jsa hořkostí, a teď skrýval svou starost a nutil se k smíchu.

Oba bratři vidouce, jak venku je jasno a vlažno, rozhodli se, že půjdou pěšky, dlouhou procházkou po zevních boulevardech. Bilo devět hodin. Bylo to nesmírně půvabné, že mohl doprovázeti staršího svého bratra, který se rozveseloval, pomýšleje na pěkné překvapení, které učiní svým milým, tak jako by se vracel z nějaké cesty. Nic jim byť před tím neoznámil; omezovalť se od té doby, co zmizel, jen na to, že jim čas od času psal, podávaje jim o sobě zprávy. Jeho tři synové, z opatrnosti a šetříce jeho přání, nepřišli jej navštívit; i mladá dívka, kterou si měl vzíti, sama čekala rozumně, tiše a skromně.

Když nahoře vystoupili na svahy Montmartru sluncem ozářené, vešel Vilém, který měl klíč od domovních dveří, bez hluku a prostě do domu. Malý dům na maloměstsky tichém náměstí du Tertre jako by spal v hlubokém míru. Pierre shledal jej takým, jak jej byl viděl při své první a jediné návštěvě: byl klidný, usmívavý a jako stopený v nekonečné lásce. Nejprve úzká chodba přízemní otevírala se na nesmírný obzor Paříže. Potom zahrádka, se dvěma švestkovými stromy a keřem bezovým, který teď už měl listí; dnes zpozoroval zde také tři bicykly opřené o švestkové stromy.

Konečně objevila se prostorná, veselá a klidně spokojená pracovna, v níž žila celá rodina a jejíž široké okno ovládalo veškeren oceán střech.

Vilém došel až k pracovně, aniž koho potkal. Bavilo jej to velice a položil prst na rty.

„Dej pozor, bratříčku! Uvidíš něco.“

A když otevřel zticha dveře, zastavili se na chvíli na prahu.

Byli zde jenom všichni tři synové. Tomáš stál u své kovadliny a zabýval se vrtacím strojem, prorážeje díry do malé měděné plotny. Ve druhém koutě u okna seděli František a Antonín po obou stranách svého velikého stolu, jeden zahloubán do knihy, kdežto druhý, rydlo maje v ruce, dokončoval dřevorytinu. Slunce světlým proudem hrnulo se sem, pohrávajíc si na podivné směsici této síně, kde tísnilo se tolik práce, tolik nástrojů různých, mezi nimiž pracovní stůl obou žen okrášlen byl velkou kyticí květů. V napjaté pozornosti tří mladíků a v nábožném tom míru bylo slyšet i jen lehký skřipot stroje při každém otvoru, jejž nejstarší provrtával.

Ale ačkoliv se Vilém na prahu ani nehýbal, synové se zachvěli a jako by se pojednou probudili. Uhodli, kdo to, a stejným časem pozvedli hlavu. Stejné zvolání uklouzlo jich rtům, vyskočili jakoby stejným a společným vzpružením, vrhajíce se mu kolem krku.

„Otec!“

On všecek šťasten je objímal a silně je k sobě tisknul. A víc nic, nebylo žádného dlouhého laskání ani zbytečných slov. Jako by byl odešel včera a jako by se vracel z (...)

(......)