Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Jednoho večera po dni plném zdatné práce, když Pierre pomáhal Tomášovi, zapletl se do své kleriky a byl by málem upadl.

Marie, která leknutím lehce vzkřikla, pravila:

„Proč ji nesvléknete?“

A řekla to beze všeho úmyslu, prostě proto, že shledávala tento šat příliš těžkým a nepohodlným pro jisté práce.

Ale slovo, pronesené tak přímo a tak určitě, zarylo se do mysli Pierrovi a už z ní nevycházelo. Zprvu jen se ho zalekl. Potom v noci, když se ocítil sám v malém domku v Neuilly, cítil, že slovo to mu překáží, že znenáhla působí mu bol a nesnesitelnou horečku. „Proč ji nesvléknete?“ Opravdu, měl ji svléci. Starý pak stud mu dosud bránil svléci tento těžký šat, tak bolestně přiléhající na jeho ramena. A počal strašný boj, strávil děsnou noc, nemoha usnouti a prodělávaje všechna stará muka.

Nicméně zdálo se přece tak snadným odhoditi tento šat, když nevykonával funkce s ním spojené. Od nějakého času přestával totiž sloužiti svoji mši svatou a to znamenalo skutečné přerušení a rozhodné odpadnutí od kněžství. Ale mši svatou mohl přec sloužiti znova. Kdežto v té chvíli, kdy odloží kleriku, cítil dobře, svlékne a odloží svůj kněžský stav a již se k němu nevrátí. Musil se neodolatelně rozhodnouti. Po celé hodiny chodil po pokoji v úzkostech svého boje.

Ach, ten jeho krásný sen, žíti v ústraní a v osamění, nevěřiti, ale bdíti přece jako cudný a loajální kněz nad vírou jiných! Neklesnouti ve věrolomnost a neupadnouti v obojetnou nízkost renegáta, býti dále sluhou božské iluze i v zoufalství své nicotnosti! Tím právě toho docílil, že byl zbožňován jako světec, on, který popíral všecko, on, sám jako prázdný hrob, z něhož vítr odnesl i všechen popel. A teď se ho zmocnila výčitka té lži a nevolnost, které dosud nepocítil, myšlenka, že by jednal špatně, kdyby neuvedl v souhlas myšlenky své se svým životem. Všecka jeho bytost byla tím rozervána.

Jeho zápas byl docela jasný. Jakým právem zůstával knězem náboženství, kterému sám nevěřil? Cožpak pouhá slušnost nekázala, aby vystoupil z církve, když tvrdil, že v ní Bůh nemůže se nalézati? Dogmata byla mu jen dětinským bludem a on přece neústupně je vykládal jako věčné pravdy! – Ošklivá to práce, které teď svědomí jeho se děsilo. Darmo snažil se nalézti onen vroucí stav své duše, potřebu dobročinnosti a mučednictví, která byla příčinou, že se obětoval, chtěje trpěti svými pochybami a svým životem zpustošeným a ztraceným, jen aby tím přinesl útěchu a naději těm, kteří jsou poníženi. Arci, pravda a příroda se ho již příliš zmocnily, byl již jen jakoby raněn tou svojí úlohou lživého apoštola, necítil se již schopným hrozné odvahy posunkem volati Krista ke klečícím věrným, když věděl, že Kristus nesestoupí! Všecko se hroutilo, i jeho postavení jakožto dobrého pastýře – svrchovaný ten dar, jejž dával svou osobou, zůstávaje vytrvale ve své řeholi a dávaje za víru i svoji trýzeň, že on sám víru svoji ztratil!

Co pomyslila si Marie o dlouhé jeho lži? Stále vracela se mu na mysl ta její (...)

(......)