Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Po dvou dnech už Pierre přivykl na svůj nový oblek a ani už na to nemyslil, když přicházeje ráno na Montmartre, potkal před bazilikou Sacré-Coeur abbého Rosea.

Starý kněz byl zprvu překvapen, neboť sotvaže ho v tomto ustrojení poznával; pak vzal jej za obě ruce a zdlouha se naň díval. Potom s očima zaslzenýma pravil:

„Ó, milý synu, tak jste tedy upadl v tu děsnou bídu, které jsem se pro vás obával! Nemluvil jsem s vámi o tom, ale cítil jsem, že bůh z vaší duše odešel… Ach, nic nemohlo krutěji zasáhnouti moje srdce!“

Třesa se odvedl jej stranou, jako kdyby jej chtěl uchrániti před zraky mimojdoucích; a síly jej opustily, sklesl na hromadu cihel, zapomenutých tady v trávě, v koutě barákové dílny.

Tato velká opravdová bolest starého přítele, vždycky tak láskyplného, rozčilila Pierra víc než nějaké zuřivé výčitky a zlořečení. Slzy mu také vstoupily do očí v náhlé a neočekávané bolesti z tohoto setkání, na které přec mohl býti připraven. Opět jako by se mu něco ze srdce rvalo a nejlepší jeho krev tekla při této roztržce se svatým mužem, s nímž tak dlouho měl stejný sen o dobročinnosti a stejnou naději, že svět bude spasen dobrotou. Mezi nimi oběma bylo tolik božských iluzí, tolik zápasů pro nejlepší, tolik odříkání a tolik společného odpuštění, v touze uspíšiti šťastnou příští žeň! A teď se odlučovali, on, mlád, vracel se k životu, opouštěje člověka starého a samotného na cestě snů a marného čekání!

Vzal jej také za ruce a naříkal:

„Ach, příteli, otče, vy jste ten jediný, na kterého s lítostí jsem vzpomínal v těch mukách, ze kterých vycházím. Myslil jsem, že jsem z toho vyléčen, a srdce mi puká jen proto, že vás potkávám… Prosím vás, neplačte nade mnou, nevyčítejte mi, co jsem učinil. Bylo to nutno, vy sám byste mi byl řekl, kdybych se vás byl tázal o radu, že je lépe nebýti už knězem než býti knězem bez víry a beze cti.“

„Ano, ano,“ opakoval mírně abbé Rose, „vy jste již neměl víry, tušil jsem to, a vaše přísnost, vaše veliká svatost, ve které jsem tušil tolik zoufalství, působila mi mnoho starostí. Kolik hodin jsem vás druhdy klidníval! Musíte mne vyslechnouti znova, musím vás zachrániti. Nejsem bohužel teologem dost učeným, abych vás přivedl zpět jménem Starého a Nového zákona a jménem dogmat. Ale jménem dobročinnosti, můj synu, jménem pouhé dobročinnosti rozvažte a chopte se opět své úlohy vzbuzovati útěchu a naději!“

Pierre, který usedl vedle něho v tom opuštěném koutě, u paty samé baziliky, rozohnil se.

„Dobročinnost! Dobročinnost! Vždyť právě ta jistota, že dobročinnost je nicotná a že jde nevyhnutelnému úpadku vstříc, zabila konečně ve mně kněze… Jak můžete věřiti, že není třeba jiného než dávati, když přece váš život všechen je vyčerpán dáváním, aniž jste docílil jiného, pro jiné i pro sebe, nežli nespravedlivé věčné bídy, ba bídy pořád větší a větší, aniž můžete stanoviti den, kdy ohavnost bude míti konec? Odměna po smrti, je-li pravda? Spravedlnost v ráji? Ach, to není spravedlnost, to je šalba, na (...)

(......)