Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Když se Pierre vrátil druhého dne na Montmartre, trpěl tak, že poté po dva dny se tam neukázal. Zavřel se doma, kde nikdo nebyl svědkem jeho horečky. A jednou ráno, když ležel ještě na posteli, zoufalý a bez moci, byl překvapen i na rozpacích vida, že k němu přichází Vilém.

„Musím se sám obtěžovati, když ty k nám nejdeš… Jdu pro tebe, abys šel se mnou k přelíčení Salvatovu, který dnes bude souzen. Stěží jsem si pojistil dvě místa… Pojď, vstávej, budeme snídat ve městě a budeme tam včas.“

Vilém sám zdál se býti nekliden a zamyšlen; pronásledovala jej jakási starost, která jej zasmušovala; a když se Pierre strojil, tázal se ho: „Něco jsme ti udělali?“

„Ale nic! Copak tě to napadá?“

„Proč tedy k nám nejdeš? Bývals u nás co den a pojednou zmizíš.“

Pierre darmo hledal nějakou lež a nakonec se spletl:

„Měl jsem zde co dělat… A pak, prosím tě! Zas moje černé myšlenky se mne zmocnily, byl bych vás jen všecky rozesmutnil.“

Vilém učinil náhlý posunek.

„Myslíš, že tvoje nepřítomnost nás rozveseluje…? Marie, která byla pořád tak zdravá a veselá, měla včera takovou migrénu, že nemohla ani vyjít z pokoje. Ještě večer bylo jí zle, byla rozčilena a slova nepromluvila. Byl to nepěkný den.“

A díval se mu hezky do tváře s očima plnýma upřímnosti a loajálnosti, ve kterých zřejmě se jevilo podezření, které v něm vzniklo a které nechtěl říci.

Pierrovi, polekanému churavostí Mariinou a zděšenému při pomyšlení, že by mohl prozraditi se, podařilo se konečně lháti a tentokrát odpověděl hlasem klidným:

„Ba, nebylo jí už dobře tehda, když jsme jeli spolu na kole… Věř mi, měl jsem tuze mnoho práce, chtěl jsem právě vstát a jít k vám, abych přišel zas do svých starých kolejí.“

Ještě chvíli se Vilém naň díval; potom, beze vší pochyby přesvědčen anebo snad odkládaje na pozdějšek poznání pravdy, mluvil láskyplně o jiných věcech; a v této lásce bratrské, u něho tak silné, tkvělo přece tolik zoufalého strachu, předtuchy a bolesti nedoznané, snad nevědomé, že teď zas Pierre jal se ho vyptávati:

„A co ty, nejsi snad také nemocen? Připadáš mi, jako bys nebyl ve svém obyčejném dobrém rozmaru.“

„Já? O, ne, ne, nejsem nemocen… Jenom že se mi zdá, že můj pěkný rozmar je ten tam. Tou aférou Salvatovou, jak víš, jsem všecek rozrušen. Všecko bych rozdrtil vztekem nad tou ohromnou nespravedlností, jak všichni se snaží rozdrtiti toho ubožáka.“

Od té chvíle nemluvil o jiném nežli o Salvatovi, neústupně při tom zůstávaje, rozčiluje se, jako by chtěl v této denní události nalézti vysvětlení všeho svého odboje a všeho svého trudu. Když kolem desáté hodiny snídali v malé restauraci na boulevardu du Palais, povídal, jak velice je dojat, že Salvat zachovává mlčení i o podstatě prachu, jehož bylo užito ke zhotovení pumy, i o několika těch dnech, které strávil v práci u něho. Tomuto mlčení děkoval, že nebyl vůbec ani obtěžován, neřku-li volán za svědka. Rozlítostněn začal opět hovořiti o svém vynálezu, o strašlivém stroji, který měl pojistiti (...)

(......)