Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Tam nahoře, v pracovně jindy tak jasné a veselé, zdály se dny, které následovaly, pochmurnými, jako kdyby prostorná místnost se byla naplnila smutkem a mlčením. V této chvíli nebyl zde žádný ze tří velkých synů: Tomáš odešel hned ráno do továrny kvůli malému motoru; František skoro ani neodcházel ze školy normální, jsa zabrán ve přípravu ke své zkoušce; Antonín byl zaměstnán prací u Jahana, kde zdržovala jej radost, když viděl svou malou přítelkyni Lízu, jak se tak probouzí k životu. A Vilém měl u sebe jen babičku, která neustále sedávala u okna, zaměstnána nějakým šitím; kdežto Marie, šukající stále po domě, bývala zde skoro jen v těch chvílích, když Pierre sám tady pobýval.

Ve smutku otcově všichni viděli jenom tichý hněv a zoufanlivý vzdor, který v něm vzbuzovalo odsouzení Salvatovo. Vrátiv se z Paláce spravedlnosti, rozzlobil se a pravil, odpraví-li toho nešťastníka, že to bude sociální vražda, provokace ku vojně všech tříd; a všichni se skláněli před bolestnou silou tohoto výkřiku a nikdo o tom nehovořil. Nechávali uctivě otce jeho myšlenkám, když po celé hodiny nepromluvil slova, všecek sinalý, s očima do neurčita upřenýma. Jeho chemická kamínka zůstávala chladna, od rána do večera nezabýval se ničím jiným, nežli že dlouho pohlížíval na plány a svazky obsahující jeho vynález, nový prach, hrůzostrašný ten válečný přístroj, o němž tak dlouho snil, že daruje jej Francii, aby, vládnouc národům, mohla jednoho dne vnutiti světu vládu pravdy a spravedlnosti. Ale po celé nekonečné hodiny, které trávil takto nad papíry rozloženými na stole, přestávaje chvílemi je viděti, se zrakem do dálky ztraceným, houf neurčitých myšlenek dral se mu k mysli, snad pochyby o správnosti jeho úmyslu, obavy, aby jeho touha uklidniti národy nevrhla je ve zhoubnou, nekonečnou válku.

Ach, ta veliká Paříž, o které upřímně myslil, že je mozkem světa, která má úkolem oplodniti budoucnost, jaké mrzké divadlo ještě připravovala, tolik hlouposti, tolik hanby, tolik nespravedlivosti! Byla opravdu dosti zralá pro práci spásy lidské, kterou jí chtěl svěřiti? A když se dal opět do čtení a do verifikování chemických vzorců, nenalézal již své dřívější vůle, chápal se svého projektu, jen když pomýšlel na svůj příští sňatek, říkaje si v duchu, že věci jsou již spořádány od příliš dávna, než aby teď jimi rušil svůj život tím, že by je chtěl změniti.

Jeho sňatek! Nebyla to tahle myšlenka, která pronásledovala Viléma, která jej rozčilovala ještě více než jeho učené dílo, než jeho vášeň jako občana libertarního? Za vším tím, co jej zaměstnávalo a k čemu se přiznával, bylo ještě něco, co sám sobě nedoznal a co v něm vzbuzovalo úzkost. Co den si opakoval, že až si vezme Marii, objeví svoje tajemství ministrovi války a spojí svou mladou ženu se svojí slávou. Vzíti si Marii! Vzíti si Marii! To naplňovalo jej pokaždé žádostivou horečkou a temnou starostí. Mlčel teď, neměl již své klidné veselosti, protože cítil, jak z ní klíčí docela nový život, jehož dříve u ní (...)

(......)