Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA PÁTÁ

I.

Vilém chtěl býti při popravě Salvatově a Pierre, pln starostí, že jej od toho nemůže odvrátiti, zůstal večer na Montmartru, chtěje se tam pak odebrati s ním. Jindy, když provázíval abbého Rossea při jeho dobročinných návštěvách ve čtvrti de Charonne, zvěděl, že z domu, ve kterém bydlil socialistický poslanec Mege, položeném na rohu ulice Merlin, bylo viděti gilotinu. Nabídl se tedy za průvodčího. A poněvadž poprava měla se díti všedního dne, kolem půl čtvrté ráno, v jednom z těch prvních jasných dnů májových, oba bratři ani neulehli, nýbrž zůstali ve veliké pracovně podřimujíce a promluvili jen sem tam nějaké slovo. Potom ve dvě hodiny odešli.

Noc byla plná míru a překrásného jara. Na širém čistém nebi měsíc v úplňku podobal se zářící stříbrné lampě, která sálala svoje klidné snivé světlo na spící Paříž, rozprostírající se do neurčitého nesmírna. Jako by chtěl probuditi to město začarované v tichý spánek, kterým spalo, zmámeno jsouc únavou. Jezero sladkého jasu je pokrývalo a kolébalo, tišíc až k východu slunce hukot jeho úsilí a výkřiky jeho trudů; kdežto tam, v odlehlém předměstí, pracovalo se potichu a zavěšovalo se ostří gilotiny pro vraždu člověka.

V ulici Saint-Eleuthere se Pierre a Vilém zastavili a dívali se na zapomínající Paříž, zahalenou v páry a odpočívající v kouzelném tom světle. A když se obrátili, zpozorovali baziliku Sacré-Coeur stále ještě bez kupole, ale přece již obrovitou ve světle úplňkovém. Zdálo se, že vzrostla v tom zřetelném a bílém jasu, ve kterém hrany ostře se obrážely od velkých černých stínů. Byl to pod tím bledým nočním nebem jakoby nestvůrný, svrchovaně vyzývavý a vypínavý květ. Ještě nikdy nepřipadala Vilémovi bazilika tak ohromnou, tak hrozně vypjatou nad Paříží třeba i spící, tak královsky tvrdošíjnou a tak zdrcující.

V rozpoložení mysli, v němž se nalézal, byl ten pocit tak silný a tak urážlivý, že nemohl se zdržeti řka:

„Ach, ti si vyvolili pěkné místo a jaká to blbost, nechat si je vyrvati…! Neznám pitomějšího nesmyslu, nežli že Paříž je korunována a ovládána tímto modlářským chrámem, vystavěným na oslavu absurdna. Jaká to nestoudnost, takový políček daný rozumu po tolikeré práci, po tolika stoletích vědy a zápasů! A to právě naproti a nad naší velikou Paříží, jediným městem světa, které neměli pošpiniti takovou skvrnou na čelo…! V Lurdech, v Římě, nu dobrá, to pochopím. Ale v Paříži, na tom poli inteligence tak rozoraném, kde klíčí budoucnost! Je to vypovězení války, je to naděje na dobývání, ke které nestoudně se přiznali.“

Obyčejně dával najevo ušlechtilou snášelivost učence, pro kterého náboženství jest jenom zjevem společenským. Ba uznával rád i velikost a půvab legend katolických. Ale pověstné vidění Marie Alacoqueové, které bylo příčinou založení Sacré-Coeur, rozčilovalo ho a působilo mu jakýsi fyzický odpor. Trpěl sám tou otevřenou a krvácející hrudí Krista, s obrovským srdcem, které světice viděla tlouci v hluboké ráně, do kterého vložil Ježíš srdce druhé, (...)

(......)