Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Od popravy Salvatovy Vilém upadl u velikou zamlklost. Zdál se býti pořád zahloubán a duchem nepřítomen. Po celé hodiny pracovával, hotovil ten tak nebezpečný prach podle předpisu, jejž znal on sám jediný a vyžadující největší opatrnosti, takže nechtěl, aby mu někdo pomáhal. Potom odcházel a vracel se unaven dlouhými osamělými procházkami. Doma byl stále velmi mírným, snažil se usmívati. Ale vypadalo to vždycky, jako kdyby přicházel odněkud zdaleka a jako kdyby se náhle probudil, když ho někdo oslovil.

Pierre se domníval, že jeho bratr spoléhá příliš na heroismus svého odříkání a že ztráta Marie je mu nesnesitelnou. To snad její představa ho tak pronásledovala a ji snad oplakával tím více, čím bližší byl den určený k jejich sňatku? Jednoho večera tedy odvážil se svěřiti se mu se svými obavami nabízeje se opět, že odjede, že zmizí.

Ale hned při prvních slovech Vilém ho zadržel, něžně mu domlouvaje:

„Marie, ach, bratříčku, mám ji příliš rád a miluji tebe příliš, než abych litoval toho, co jsem učinil. Ne, ne, vy mne činíte jenom šťastným, vy jste veškerou mojí odvahou, vší mou silou, teď když vím, že oba jste šťastni… Ujišťuji tě, že se mýlíš, není mi absolutně nic, je to asi jenom práce, která mne trochu k sobě poutá.“

Toho večera chtěl bojovati proti sobě a nutil se do roztomilé veselosti. Při obědě se ptal, přijde-li brzo čalouník zařídit pro mladou domácnost dva malé pokoje nad laboratoří, v nichž Marie zůstávala. Marie, která čekala klidně a s úsměvem, beze spěchu a bez ostychu od té chvíle, co sňatek byl stanoven, řekla mu tedy s veselou myslí všecko, co chtěl: jeden pokoj že bude červený, vytapetovaný andrinoplem metr za dvacet sú; nábytek z hlazeného jedlového dřeva, takže to bude vypadat jako na venkově; konečně koberce na podlaze, poněvadž koberec pro ni byl vrchol všeho přepychu. A smála se, on se smál s ní, s tváří rozjařenou a oteckou, kdežto Pierre, kterému se tímto dobráctvím ulevovalo, byl přesvědčen, že se mýlil.

Ale následujícího dne Vilém upadl zas ve svoji zádumčivost. A starost Pierrova počala znovu, když uznamenal, že i babička ještě nikdy mu nepřipadala tak malomluvnou, halíc se v tajemné a vážné mlčení. Nechtěl se jí vyptávati na nic, ale napadlo ho zprvu vyzvědět něco ode tří velkých synů; ale marně, neboť ani Tomáš, ani František, ani Antonín buď nevěděli nic, nebo nechtěli nic věděti. Trávili čas každý při své práci s usměvavou, klidnou spokojeností, prostě jen respektujíce a zbožňujíce svého otce. Ačkoli žili stále po jeho boku, nikdy se netázali po jeho pracích, po jeho úmyslech, majíce za to, že to, co činí, jest jenom správné a dobré, a byli hotovi činiti to s ním beze všeho ptaní, a hned, jakmile by je k tomu zavolal. Ale patrně je nepřipouštěl k žádnému nebezpečí, zachovával pro sebe všecko obětování a jenom jediná babička byla jeho důvěrnicí, kterou bral na radu, kterou snad i poslouchal. Pierre tedy vzdávaje se úmyslu zvěděti něco od dětí, všímal si leda jen upjaté vážnosti, kterou (...)

(......)