Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Dnes měla se konati velká slavnost v bazilice Sacré-Coeur. Deset tisíc poutníků účastnilo se slavnostního požehnání velebné svátosti. Před čtvrtou hodinou, kdy bude požehnání, hemžilo se na Montmartru lidstva, až svahy jím se černaly, krámy s náboženskými předměty byly obléhány a hostince byly přeplněny, hotová to předměstská slavnost; a velký zvon, zvaný la Savoyarde, zněl hlučně nad veselým davem.

Když Pierre vstoupil ráno do velké pracovny, zastihl zde Viléma a babičku samotny; jediné slovo, které zaslechl, zarazilo jej tak, že bezděky a bez rozpaků naslouchal, skryt jsa za vysokou otáčecí knihovnou. Babička, sedíc na obvyklém svém místě u okna, pracovala. Vilém mluvil zticha stoje před ní.

„Všecko je tedy připraveno, matko, a to pro dnešek.“

Nechala práce a pozvedla oči, velmi bleda.

„Ach! Tedy jste se rozhodl?“

„Ano, neodvratně.“

„Ve čtyři hodiny bude konec všemu.“

„Dobře, vy jste pánem.“

Nastalo hrozné mlčení. Zdálo se, že hlas Vilémův přichází z dálky, tak jako již z mimo světa. Bylo znáti, že jest pevně odhodlán a že se všecek vžil ve svůj tragický sen, ve svou utkvělou vykrystalizovanou myšlenku mučedníka, jakoby zavrtanou do lebky. Babička se naň dívala svýma bledýma očima hrdinné ženy, ustarané trudem jiných, srdce neohroženého v odříkání a v oddanosti, jež jedině myšlenka na povinnost rozohňovala. Pomáhala mu rovnati ty nejmenší podrobnosti, věděla tedy o jeho strašlivém plánu; a pakli mstitelka, která byla v jejím nitru, souhlasila po tolikerých nespravedlnostech, které viděla a zažila, s myšlenkou násilného smíření, že svět očistí se plamenem sopky, věřila přece příliš na nutnost býti statečným a žíti svůj život až na konec, než aby kdy smrt pokládala za dobrou a užitečnou.

„Milý synu,“ vece mírně, „viděla jsem, jak váš plán roste, nepřekvapil mne tedy a nepobouřil, viděla jsem v něm blesk, ba takřka nebeský oheň svrchované čistoty a síly. Každou chvíli jsem vás podporovala, chtěla jsem býti vaším svědomím a vaší vůlí… Ale ještě jednou musím vám to říci: ze života se neutíká.“

„Je to marné, matko, dal jsem svůj život, nemohu jej chtíti zpět… Nechcete tedy již býti mou vůlí, jak pravíte, vůlí, která zůstane a bude jednati?“

Neodpověděla, ale tázala se ho sama zvolna a vážně:

„Darmo vám tedy připomínám vaše děti, sebe a domácnost… Dobře jste si to rozmyslil a jste odhodlán?“

A když řekl prostě ano, opakovala:

„Dobře, vy jste pánem… Já tedy zůstanu a budu jednati. Nebojte se nic, vaše poslední vůle je v dobrých rukou. Všecko, co jsme spolu ujednali, se stane.“

Umlkli nanovo. Pak se ještě tázala:

„Ve čtyři hodiny, při požehnání?“

„Ano, ve čtyři hodiny.“

Dívala se naň neustále svýma bledýma očima, s prostotou a velikostí nadlidskou, stále ve svých prostých černých šatech. A tento pohled nezměrné udatnosti a také hlubokého smutku náhle jej pobouřil velikým dojmem. Ruce se mu třásly a tázal se:

„Matko, dovolíte, abych vás políbil?“

„Ach s největší radostí, milý synu. Není-li vaše (...)

(......)