Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KNIHA DRUHÁ

I.

V zastrčené uličce v Neuilly, kudy už od soumraku živá duše nešla, malý domek spal v tuto chvíli za černé té noci hlubokým spánkem, záclony maje spuštěny a žádné světlo jimi nepronikalo. Zdálo se, že i také v zahradě za domkem, prázdné a mrtvé, strnulé mrazem odcházející zimy, vládne veliký mír.

Pierre bál se několikrát, že mu raněný bratr ve fiakru, ve kterém jej odvážel, omdlí. Vilém, jsa opřen a všecek sklíčen, nemluvil slova; nastalo strašné mlčení mezi nimi plné otázek a odpovědí, jež pokládali za zbytečné a bolestné v této chvíli! Nicméně kněz pečoval o ránu, tázaje se v duchu, ke kterému lékaři má poslati pro pomoc, a chtěje zasvětiti v tajemství jenom člověka jistého a oddaného, neboť viděl, s jakou trpkou touhou zmizeti se světa raněný se skrýval.

Až k Vítěznému blouku nebylo proneseno ani slova. Teprve tady zdálo se, že Vilém probouzí se ze svého snění řka:

„A rozumíš, Pierre, jen žádného lékaře. Vyhojíme to sami dva.“

Pierre chtěl protestovati. Pak učinil jen prostý posunek znamenající, že se s tím spokojí, je-li třeba. Nač hádati se v tomto okamžiku? Ale jeho nepokoj vzrůstal a věru že si oddechl, když konečně fiakr se zastavil před domem a když viděl, že bratr slézá bez slabosti příliš veliké. Rychle zaplatil kočímu a byl rád vida, že nikdo zde nebyl, ani ne ze sousedství. Otevřel svým klíčem a pomáhal raněnému vystupovat na tři stupně peronu.

Slabá noční lampička blikala ve vestibulu. Jakmile zavrzly dveře, služka Žofie vyšla z kuchyně. Šedesátiletá, hubená a černá, sloužila v domě již přes třicet let, už u Pierrovy matky. Znala Viléma ještě jako mladého muže. Poznala jej ihned, třeba že už asi deset nepřekročil prahu tohoto obydlí. Ale nejevila žádného překvapení, shledávajíc docela přirozeným tento prazvláštní návrat, neboť byla zvyklá diskrétnosti a mlčení. Žila jako poustevnice a mluvila jen tehda a to, co vyžadovala její služba.

Řekla toliko: „Pane abbé, v pracovně čeká pan Bertheroy, už asi čtvrt hodiny.“

Vilém, s tváří oživenou, vpadl jí do řeči:

„Bertheroy sem pořád ještě dochází…? Ach, toho bych rád viděl, to je duch! Jeden z nejlepších a nejrozšafnějších naší doby. Pořád ještě je mým učitelem.“

Jsa přítelem jich otce, slavného chemika Michala Fromenta, Bertheroy byl zase teď slávou Francie, a to jednou z nejvíce vynikajících, kterému chemie měla co děkovati za neobyčejné pokroky, které z ní učinily vědu matku, která byla na nejlepší cestě obnoviti tvářnost světa. Byl sice členem Institutu, zahrnován vyznamenáním a poctami, ale Pierra měl pořád ve velké lásce a navštěvoval jej někdy před obědem, aby se povyrazil, jak říkával.

„Poslalas jej do pracovny, dobrá, půjdeme tam,“ řekl abbé služce, které tykal. „Rozsvěť lampu, zanes ji do mého pokoje a připrav postel, aby si bratr mohl ihned lehnout.“

Zatím co Žofie bez jediného slova údivu vykonávala tento rozkaz, šli oba bratři do bývalé dílny svého otce, ze které kněz udělal velikou pracovnu. Učenec, vida je přicházeti, (...)

(......)