Émile Zola

PAŘÍŽ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Tam nahoře, na Montmartru, malý dům, jejž už po tolik let Vilém se svou rodinou obýval, tak klidný, tak plný práce, čekal tiše v bledém zimním dni.

Po snídani byl Vilém velmi skleslý a pomýšleje na to, že asi tři neděle nebude moci vrátiti se domů, poslal tam z opatrnosti Pierra, aby tam všecko vyprávěl a vysvětlil.

„Poslouchej, bratře, musíš mi vykonati tu službu. Jdi, řekni jim pravdu, že jsem zde ne příliš těžce raněn a že je prosím, aby mne nenavštěvovali, poněvadž se bojím, aby nebyli stopováni a aby můj útulek nebyl objeven. Pro můj včerejší dopis mohli by konečně míti starosti, kdybych jim nedal o sobě zpráv.“

Potom, podléhaje myšlence, která jej pronásledovala, jediné obavě, která odevčíra kalila mu jasný jeho pohled, dodal:

„Poslouchej! Sáhni do pravé kapsy mé vesty… Najdeš tam klíček, dobrá! Dáš jej pak paní Leroiové, mé tchyni, a řekneš, že kdyby se mi přihodilo nějaké neštěstí, aby jednala, jak umluveno. To dostačí, ona ti již porozumí.“

Chvíli Pierre váhal. Ale viděl, že bratr je tak tuze unaven tímto nepatrným namáháním, že jej nutil, aby se ztišil.

„Již nemluv, buď kliden. Půjdu upokojit tvou rodinu, když si přeješ, abych já to obstaral.“

Tento vzkaz byl mu tou měrou proti mysli, že v prvním okamžiku ho napadlo, nebylo-li by možno svěřiti jej Žofii. Všecky jeho staré předsudky se probudily, zdálo se mu, že jde k lidožroutům. Kolikrát slyšel svoji matku říkati „ta osoba“, když mluvila o ženě, se kterou žil její starší syn mimo manželství! Jakživa nechtěla políbiti tři syny pošlé z tohoto volného spojení a příčilo se jí zvláště to, že babička, ta paní Leroiová, zůstala v té nepoctivé domácnosti, vychovávajíc děti. A síla této vzpomínky byla tak veliká, že ještě teď, kdykoli se ubíral k bazilice Sacré-Coeur a šel kolem malého domku, díval se naň s nedůvěrou, vyhýbaje se mu jako domu nekalé pověsti, kde bydlily vina a nestydatost. Arci již déle než deset let matka tří velkých synů byla mrtva. Ale nebyla-liž zde zas jiná osoba ostudná, to děvče sirotek, kterou bratr sebral bůhvíkde a kterou si chtěl vzíti přesto, že byl o nějakých dvacet let starší? Jemu to všecko bylo proti vší mravnosti, bylo to abnormální, urážející, a představoval si tedy domácnost docela na ruby, kde život nespořádaný a nezřízený vede jen ke zkáze mravní, které se děsil.

Vilém znovu jej k sobě zavolal:

„Řekni, prosím tě, paní Leroiové, že kdybych umřel, ty jí to oznámíš, aby ihned jednala, jak umluveno.“

„Ano, ano, upokoj se, ani se nehýbej, řeknu jí všecko…! Žofie nepůjde z pokoje ani na krok, pro případ, že bys jí potřeboval.“

A dávaje ještě služce poslední rozkaz, Pierre odešel; sedl na tramvaj, maje v úmyslu jíti z boulevardu de Rochechouart pěšky nahoru.

Cestou, při kolébavé jízdě těžkého povozu, vzpomněl si na ty historie, které znal jenom z části, neurčitě a jichž podrobnosti zvěděl teprve později. Bylo to roku 1850, když Leroi, mladý profesor, přišedší do Paříže a účinkující na lyceu montaubanském s plamennými (...)

(......)