RSS kanál
Přidat k oblíbeným
Akce tohoto týdne:
Jack London: balíček 2 elektronických knih (PDF+ePub) za 78 59 Kč (-25%)
→ 
Další balíčky kompletních knih za výrazně zvýhodněné ceny
Náhodná ukázka:
Svět viděl mnoho lepších pokusů o pochod v útvaru. Třeba tučňáky. Seržant Honzárum uzavíral kolonu. Jel na voze, vykřikoval pokyny, ale rekruti se pohybovali, jako kdyby se ještě v životě nepotřebovali dostat odněkud někam. Seržantovi se podařilo veřvat do jejich kroku rozkývanou jednotnost, ale pak stejně zastavil a udělil celé řadě z nich osobní lekci v záležitosti pojmů „vpravo“ a „vlevo“. V podobných hrátkách a radovánkách postupně opustili hory.
Poly vzpomínala na ty první dny se smíšenými pocity. Nedělali nic jiného, než že pochodovali, ale ona byla na dlouhé cesty zvyklá a měla dobré boty. Kalhoty ji přestaly dřít. Vodnatelné slunce se rozhodlo dát si tu práci a začalo svítit. Oteplilo se. Kdyby nebylo desátníka, bylo by všechno fajn.
Přemýšlela, jak Řemender, jehož nos teď nabyl barvu zralé ryngle, vyřeší situaci, která mezi nimi vznikla. Jak se ukázalo, rozhodl se desátník předstírat, že se nic nestalo, a kontakty s Apolénou omezil na nejnutnější minimum.
Ostatní ale ani v nejmenším nešetřil, i když si vybíral. Maledikta nechával na pokoji stejně jako Karborunda, protože ať už byl Řemender cokoliv, nebyl sebevrah. A Igor ho vyváděl z míry. Malý mužík vykonal i tu nejpitomnější práci, kterou mu desátník uložil, rychle dobře a s přehledem a navíc se při tom tvářil jako člověk, který cokoliv dělá, dělá rád a to bylo pro desátníka naprostou záhadou.
Na ostatní se vrhal zcela bezdůvodně, obtěžoval a honil je, dokud neudělali nějakou triviální chybu, a pak je seřval k smrti. Nejčastěji si k tomu vybíral vojína Tupečka, známého jako Coto, který byl hubený jako šindel, měl kulaté oči, byl nervózní a před každým jídlem hlasitě odříkával děkovnou modlitbu. Ještě než skončil první den, stačilo, aby na něj Řemender zařval, a mladý Tupeček vyzvrátil všechno, co měl v žaludku. A pak se mu desátník vysmál.
Až na to, jak si Apoléna všimla, že se ten muž vlastně nikdy doopravdy nesmál. Místo toho vydával podivný zvuk, jakési bublání hlenu hluboko v hrdle, které znělo jako grllahlah.
Přítomnost toho člověka vrhala stín na všechno. Seržant Honzárum se málokdy do něčeho pletl. Nicméně Řemendra často pozoroval a jednou, když si všiml, že se na něj Apoléna dívá, na ni zamrkal.
První den vykřičel Řemender z vozu stan, stan pak dál vykřičel ke vztyčení a po večeři, skládající se z okoralého chleba a mírně podezřelých klobás, byli vojáci vykřičeni před velkou černou tabuli, aby si na ně mohl Řemender pořádně zakřičet. Do záhlaví tabule Řemender napsal ZA CO BOJUJEME a po straně pod sebe čísla jedna až tři.
„Tak dobrá a teďkon pozor!“ prohlásil a udeřil do tabule hůlkou. „Existuje někdo, kdo si myslí, že byste vy, hoši, měli vědět, proč vedeme tuhle válku, jasný? Tak tady to máme. Za prvé - pamatujete se na město Hnětula? Tak na to před necelým rokem proradně zaútočily zlobenijské oddíly: Ti -“
„Pardon, ale já měl dojem, že na Hnětulu jsme zaútočili my sami, nebo se pletu, desátníku? Alespoň minulý rok nám říkali -“ začal Mžoura.
(...)
Zapojte se do našeho nového diskusního fóra!
Diskuse o autorech, knihách a jazycích, čtenářský deník, amaterská tvorba, bazar knih, možnost hlasování atd.
