Akce tohoto týdne:

Miguel Cervantes: balíček 2 elektronických knih (PDF+ePub)     za 98  74 Kč (-25%)

Náhodná ukázka:

VII. 

Samotna – dziewica
I oczyma i westchnieniem
Dosięga twarzy księżyca.
Szuka aniołków po niebie,
Rączkami białą pierś gniecie:
Księżycu! weź mie do siebie,
Źle mi na świecie!“ …

Alex. Dunin-Borkowski.

Szeptał, szeptał swą powieść – a w twarzy rycerza
Czarna, czarniejsza chmura coraz się rozszerza;
I znów nagle rozpaczą zaciemnione lica.
Zapał gniewu i wzgardy jak pierun oświeca;
Aż w nim powstała wreszcie ta ponurość dzika,
Co patrzy w jeden przedmiot – w trumnę przeciwnika,
Kruszy najświętsze węzły w ogniu swego piekła,
Gdy i w najbliższem sercu trucizny dociekła!
Aż w nim powstała wreszcie ta chciwość szalona
Krwi – krzyku – dzwonów – płomień popsutego łona.
Co domowej niezgody rozpala pochodnię.
I w własnem swojém gnieździe – zbrodnią karze zbrodnię!

Malczeski.

Czasem widnokrąg pęka od końca do końca,
I anioł burzy nakształt niezmiernego słońca,
Rozswiéci twarz, i znowu okryty całunem
Uciekł w niebo i drzwi chmur zatrzasnął piorunem.

Pan Tadeusz przez A. Mickiewicza.

Již se náramně sešeřilo; mračno se valilo nakvap od západu a co padající nebe blížilo se k žíznivé zemi. Temnota hustá tížila skaliny a stromoví a plížila se kolem zřícené věže; než starý Bárta nicméně přece seděl u židovy chaloupky, a časem křižující se blesk ukazoval ruce jeho cestu k plné sklence, jestli některé „aj – aj“ mezi vypravováním již opilému vyklouzlo z úst. Právě, pohlížeje k mračivému nebi a k zříceninám v šero zahaleným, končil svou pověst, kterou mimo něj žádný neslyšel, a poprvé snad dnes s tím doložením končil, „že půjde a půjde, až přijde – ze židovny.“ Vstal, přitiskl sklenku k ústům, a vyprázdniv ji, čímž se – dle vlastního vyjádření – dorazil, motal se ze zahrádky. Mezi dvířkami letí mu bílá postava vstříc. Vrávoraje, valí se na stranu. V patách za postavou tou, byla to Lea, běží mladý cikán, „Leo! Leo! tedy přece!“ zoufanlivě volaje. Lea sklesla při kamenné tabuli v trávu. Starý Bárta přivrávoral také k stolu, a skleničkou o tabuli zazvoniv, ukazoval přiběhší dívce na skleslou Leu. Ta, jako by již uvyklá na takové výjevy, pozvedla dceru pána svého na drnové sedadlo ke kamenné tabuli, a Lea, hlavu na ruce složivši, hlasitě plakala. „Leo! Leo!“ vzlykaje volal cikán, klečící při nohou jejích. Hlas jeho byl hrozný, jako by z hlubokého hrobu uvadlých prsou přicházel. „Leo! tedy přece pravda? přece mě neklamalo tušení mé? – Leo! jen jediné slovo!“ Plačící neodpovídala; –on však, sebrav se, kvapně povstal. Strašné předsevzetí jistotu zvěděti proměnilo najednou chování jeho. Jako jízlivý blesk přelétlo divoké usmání rty jeho, rukou sáhl po čele a po prsou, a pak, jakoby zaražený, tázal se služebné dívky: „Co jest jí? – Judito, rci, co jest jí?“ „Já nevím,“ odvěce dívka; „taková bývala, nežli jste přišli k nám – tak bývala, – ale proč? – to já nevím!“ „Taková bývala!“ opakuje cikán; „a vždy taková bývala, již od narození svého?“ „Ne, to ne! – ona bývala veselá, veselejší nežli já, ale –“ V tom se náramně zablesklo, a celá dříve temná krajina byla viditelná. Dívka se zarazila; cikán však stál nepohnutý, s rukou v prsa zarytou a ustrnulé oči beze všeho světla na dívku maje upřené. Bárta, do trávy skleslý, namáhaje se vstáti, hlasitě vykřikl, a žehnaje se, zpět se svalil. Lea mezitím povstavši, prosebně k dívce ruce i zrak pozvedla, než příliš slabá opět sklesla; což však ani nepohnutý cikán, ani dívka k vysloužilci obrácená nezpozorovala. Blesk zhasl a ještě hlubší než před ním nastala tma. „Ale, ale –“ důrazně a rychle opakoval mladý cikán. „Ale jednoho času, jest tomu osm let,“ pokračovala dívka, „přišla večer Angelina, hospodyně ze zámku, bývalá hospodská; a tajně promluvivši s pánem, odvedla Leu, kam? nevím.“ – Hluboce vzdychla Lea; bylo to vzdychnutí jako umírajícího. „My jsme nepokojně očekávali návrat její. Netrpělivý otec jí několikráte vouzkostech vyšel vstříc – nadarmo; ještě ouzkostlivější vždy se navrátil.“ Cikán stál jako zkamenělý. Dobře, že hluboká tma halila tváře jeho, zhrozená by sice byla prchla dívka před obličejem jeho. „Po půl noci,“ mluvila dále Judita, „po půl noci přiběhla sama, prostovlasá, v šatu rozervaném, sama proti sobě zuříc: ‚Nešťastný národ náš, kdo obrání vyhnance v cizí zemi!‘ byla polomrtvá slova její. Více nemluvila, nevyjevila nikdy. Jestli jí kdo na ten čas byl připomenul, jako dnes bylo chování její, a od té noci nepřišlo usmání v bledou její tvář, nýbrž beze slova promluvení sedávala tamto při chaloupce s okem v dálku upřeným, jen někdy smutnou si zpívajíc píseň.“ „Kde že byla? – co tam dělala, neví žádný, – docela žádný?“ volal cikán, nucenou tichostí zmírňujíc slova svá. Horké slzy se mu valily po opálené tváři a horká krev se prýštila ze zbouřených prsou pod sevřenými v ně prsty. V tom volal nemocný starý žid v chaloupce, a Judita spěchala v nízkou sednici. „Žádný že to neví? – každé dítě to ví,“ počal vysloužilec, mezi vypravováním na nohy přišed a ke stolu dovrávorav, „ano, každé dítě to ví – já jsem jim to řekl, – sám jsem to všecko vyčíhal. –Zaporučili mi to sice, dostal jsem, že jsem nemlčel, výprask, na mou věru – ano. – Ale kdyby mě hned zas položili, ven to musí; a beztoho pán dnes ještě není doma, šel přes pole, do městečka, a nepřijde domů až – až – ráno.“ „Tedy žádný to neví!“ vzdychal, nevšímaje si Bárty, cikán a obracel se jako k odchodu. „Ou! ou! stůjte!“ – chopil se Bárta cikána, obávaje se, aby jeho vypravování neušel. „Žádný to neví – já to vím – všecko –“ „Mluv! mluv, co víš, probůh!‘ překvapiv se a popadnuv Bártu za prsa, křičel cikán. „No, no! držte mě – ano – ano,“ – pokračoval Bárta s mnohými přetržkami a v nepořádku, „ano držte mě – se mnou se beztoho všecko točí – a jsem slabý na nohy – ano od těch časů, co jsme byli na Rejnu; ó, tenkrát jsem ještě uměl utíkat – na mou věru –“ „Mluv! mluv! co víš o Lee?“ volal cikán, přistaviv vrávorajícího ku kamenné tabuli. „Ano – ano! – hned vám to vysvětlím. – Jednou se vám vracím domů; bude tomu ode dneška za dva měsíce osm let, já jsem si to zapsal. – Vracím se odsud domů, viděli jsem, jak stará Angelina odvedla Leu, a chtěl jsem vidět, kam; nebo já musím vědět – všecko – ano – všecko. Pospíchám tedy, až přijdu domů – a tu vám bylo pozdě, brána zavřena, a já jsem byl venku a nemohl jsem se nikterak do zámku dostat. I myslím si: „Co je víc?“ – a lehnu si na zem, co líhám vždy, když přijdu pozdě a nemohu po zámku. A tu vám ležím, chvilkami dřímám a chvilkami hledím dolů ke vsi, kde se ani světýlko nemíhalo. Nade mnou byly pánovy okna – a v těch také bylo tma – a ticho – ticho ne – ne, to bych lhal – ticho ne; nebo najednou bouchnou dvéře, až okno zařinčelo, slyším ženský křik, hrozící hlas mužský a mezitím chechtot; – jak se mi zdá, byla to stará hospodyně – bývalá hospodská.“ Bez sluchu a bez pozornosti stál cikán jako v zapomenutí; tato slova však jej vzbudila ze strašných myšlenek k strašné jistotě. „Angelina!“ vykřikl, a opřev se o tabuli, hlavu k samým ústům vysloužilce přiložil, jako by osláblé ucho jeho nebylo s to, aby všechno doslechnouti mohlo. Bárta seděl na kamenné tabuli. Tu povstala Lea v hrozných rozpacích. Podepřena o tabuli, daleko se napnula a oko její zářilo plamenem zoufanlivým, jako zabraňujíc dalšímu vypravování. Časem zvedla prosebně pravici svou proti Bártovi, zády k ní obrácenému; leč zemdlelá vždy opět sklesla a nebylo jí možno ani slova promluviti. Ona se domnívala, že žádný o tom neví, – neb se žádným nemluvivši, nikdy neslyšela, co Bárta každému již byl vypravoval, – a teď – měl to onen slyšeti, kterého jediného milovala a jehožto nynější smrtící cit lze jí bylo si představiti; neb dobře znala nesmírnou jeho citlivost, žárlivost a divokost. Blíž a blíže mezitím přicházela bouře; – častěji se mezi vypravováním blýskalo, ostatně byla hluboká tma, takže nebylo ničeho vůkol k rozeznání. „To trvalo hodnou chvíli, – já jsem se třásl jako osika,“ mluvil Bárta dále, „nebo kdyby mě byli dostali, že nejsem doma …; a najednou se vám rozlítnou okna, strašlivé vykřiknutí nato – a tu vám vyletí Lea s okna – aj – aj, ano, s okna – proklatá potvora – s okna, deset sáhů vysoko – ne – ne – to bych lhal – devět – ano, devět – zrovna přede mnou, a běží odtud. Já jsem se sebral a pryč stranou, aby mě žádný neviděl. Co se potom stalo, nevím – nic nevím – ale povídal jsem o tom –“ Polomrtvá Lea sklesla zpět ve světle oslňujícího blesku a odvlekla se na obvyklé jí místo k chaloupce. Časem bylo slyšeti zoufanlivé sténání z hluboká jejích zbouřených ňader. Po chvíli následovalo předcházející blesk hrozné rachocení hromu; a dlouho opětovaly skaliny strašlivý jeho hřmot. Cikán neslyšel ničeho více, zkamenělý díval se pustým pohledem v čirou noc, a horká slza neulevila hluboké bolesti srdce jeho. „Ano, povídal jsem o tom, na mou věru – a tu mě sebrali, a musil jsem se přiznat, že jsem přišel pozdě, a vyflákali mi, a zaporučili mi – ano, – ale pán není doma –“ „A žádný, žádný se neujal –“ mluvil do sebe cikán. „Neujal?“ chopil se, poslední slovo zaslechna, řeči té Bárta, „neujal? – koho? snad ne jí židovky? – ano – to bych žádnému neradil, a proti komu? – proti jemnostpanovi? ano – aj – aj – aj –“ „Valdemar Lomnický –“ mluvil cikán dále. „Ano, tak se jmenoval náš – či jmenuje se náš jemnostpán; – Valdemar Lomnický, hrabě z Borku. – Ale dnes ho nenajdete doma, šel přes pole do městečka navštívit přítele, a nevrátí se až na noc, ano, až na noc. – Noc? – kolikpak máme hodin?“ – A jako by se byl zpamatoval, hleděl Bárta kolem sebe. „Co, již je noc? To není možná! He – holá!“ Hledaje skleničku, kterouž by zazvonil, vrávoral kolem stolu a vrazil na ustrnulého cikána. „Co to? – kdo tu?“ táže se Bárta. „Valdemar Lomnický!“ hrozným hlasem zvolal cikán. „Tak jako nebes hněv se snáší nade hlavou naší, tak rychlá jako jeho blesk, tak hrozná co jeho hlas bude pomsta má!“ Silný, za dlouhou chvíli trvající rozsvítil se blesk. Celá krajina, temné stíny stromů, hrozné postavy po skalní stěně, věž zříceného hradu, protější stupeň skal, celý dol planul v oslňující jeho záři. – S očima zuřivě vytřeštěnýma, s vlasy vzhůru naježenými, s pravicí k nebi napřaženou stál cikán při kamenné tabuli, levicí drtě svůj hudební nástroj; struny praskaly, a umírající hlas jejich jako by mluvil a slovy: „Rozplašen můj národ“ naposledy se ozýval. Naproti němu na druhém stole stála hrozná postava bláznivé a u nohou jejích starý cikán. Hluboce vzdychala v besídce Lea; a Bárta, na zeni skleslý, hrůzou hlasitě vykřikl. „Hahaha! to já ne I – já ne – to on!“ chechtala se bláznivá; „hahaha! to on! pomsta! pomsta!! pomsta!!!“ „Pomsta!“ opakoval dutým hlasem starý cikán. Teď zhasl blesk a čirá tma zahalila celý dol. Ničeho nebylo k spatření; jen hluboký a rychlý dechot mladšího cikána rozléhal se nastalým tichem uleknuté krajiny. Po chvíli náramně burácel hrom, a „To on! to on!“ volala bláznivá v jeho strašné rány. „To on! já ne! já ne – hahaha! tento jinoch! hahaha! to on! to on! mne svedl – já nesměla býti samotná; já ne – já ne! – on jich svedl více – já jen pomstu chystala jsem jemu!“ – Teď ještě zdaleka opětoval ohlas hromové rány. Po chvíli, jako k sobě přicházejíc, mluvila s navrácenou pamětí bláznivá: „To on! to on ztroskotal blaženost tvou, mladý šílence! – I já jsem byla v náručí svých rodičů šťastna, v náručí milence – daleko – da – hahaha! – to on – já ne – já ne! svedl mě, já svedla jeho; to já mu ji dodala, to já! – to on jí mocí vzal, co já mu dobrovolně obětovala – to já! – a tou chaloupkou – tou chtěl mi zaplatit – tou – tou – hahaha!“ „Angelino!“ vykřikl cikán a sklesl zpět na kamennou tabuli. Opět osvítil jasný blesk hrozný tento výjev; silné hřmění následovalo; potom opět hluboká tma, hluboké ticho. „Angelina! ano ano, to jsem já!“ volala bláznivá. Starý cikán sebou trhnul, jako by mladšímu chtěl přiskočiti ku pomoci; leč, jako by nemohl s místa, opět zůstal státi. Mladší sklesnuv, vinul se po zemi, a hledaje slov, nesrozumitelné vydával zvuky. Opět hluboká tma. „Ano, to já! to já!“ pokračovala bláznivá. „Ano, já, Angelina, svedla jsem mu milenku tvou! – Běduješ? pro ni – pro ni? –“ V hlubokých myšlenkách pohroužena pak doložila: „Ach pro mne snad také tak bědoval Giacomo můj, když lodku jeho houpala voda pod mostem Rialtským! – když –“ Opět se silně zablesklo a celá krajina byla viditelná. Rukou levou oči si zastírajíc, pravou v polední ukazujíc strany, stála šeredná postava bláznivé ještě na kamenném stole. Bolestí se vztýčil mladý cikán; rtoma beze zvuku pohybujíc, pravou rukou ukazoval na rozhalená prsa, na nichž znamení jako krvorudé k přísaze vyzdvižené ruky jasně se skvělo v sinavém světle blesku. Leč divoce již byl přiskočil, toto spatřiv, starší, a uchopiv bláznivou, vlekl ji ze zahrady, ustavičně „Já ne, já ne! to oni to on!“ volající a mezitím se chechtající. „Stůj! ta nešťastná jest matka má!“ vykřikl mladší cikán, v největší bolesti vši silu sebrav a za nimi spěchaje, a „matka má! matka má!“ opětovaly skály bleskem ještě ozářené krajiny. To vše se ještě stalo, nežli blesk uhasl; teď však opět hluboká se zhustla tma, těžké krůpěje počaly padati z černého mračna, a daleké skály ještě „matka má! matka má!“ odpovídaly ohlasem temným.

(...)

(Karel Hynek Mácha, Cikáni)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville