Akce tohoto týdne:

Miguel Cervantes: balíček 2 elektronických knih (PDF+ePub)     za 98  74 Kč (-25%)

Náhodná ukázka:

VIII. 

„Pokoj umarłym! nieboszczka spoczywa snem
anielskim, nie budź ją, jéj tu nie dobrze było
na tym świecie, czemuź ma się wracać?“

Lucian Siemieński

„Otworzcie …!“ wołano ze dworu.

Lucian Siemieński.

Bártovi, který mezitím v trávu povalený usnul, a jednotlivá slova o Rejnu opakuje, nepokojně se od jedné strany na druhou obracel, padly dvě nebo tři krápěje dešťové právě na obličej. Tím probuzen a po dlouhém namáhání na nohy se postaviv, počal okolo sebe sahati, kdeby byl, upamatuje se. Zasáh stůl, jezdí rukou po kamenné tabuli, a namakav skleničku, počne ní řinkati o stůl. Žádný nejde; – dlouhé pusté ticho, hlubokáť noc. Vrávorá stranou a: „Na Rejnu, na Rejnu, tam bylo lépe,“ kojí se vzpomínáním. „Jak jsem zařinkal, hned tu byli!“ – V tom se zablesklo, ale jen mdle. Bleskem uhlídav Lein bílý šat na obvyklém jí místě při chaloupce, vrávoral k ní v besídku. Skleničku nesl s sebou, nepochybně že ji chtěl žádati, by mu ji opět naplnila. Dovrávorav tam, škubal ní, žádaje kořalku. – Ona se nehýbala, neodpovídala. „Vstaneš nebo nevstaneš? – Leo! vidíš, já sem jdu každý den – aj, aj – ano, každý den, jen pro tebe; – na mou věru; – když jsem byl na Rejnu –“ Opět se náramně zablesklo a celá krajina byla viditelná. V světle blesku spatřil Leinu mrtvou tvář. Bledý, bolesti plný obličej v sinavém světle blesku hrůzně vyhlížel. Oči mrtvé a v smrti ztrhané, jedno daleko v neskončené říše napnuté, druhé něco málo přivřené, zuby zaťaté, pysky měla polootevřené, a kolem obličeje padaly, co černý závoj, rozervané její kadeře. U velikých krápějích stály kapky dešťové neb smrtelný pot po mrtvém čele, po celé tváři. Opět se setmělo. Hrůzou jatý počal vysloužilec náramně křičeti, a vrávoraje, co mohl rychle ze zahrádky spěchal. Umlkl – umlkl i ohlas dalekých skal. Silně zahřmělo; rozléhal se strašný hromu zvuk oudolím, dlouho odpovídaly skály; pak slabá ještě z dálky hřměla ozvěna a opět dlouhé, pusté bylo ticho. Hlubokáť noc. V tom zanášel nad oudolím vichr hlas velkých zvonů; nepochybně, ve vůkolních vsích a v městečku proti mračnům zvonilo. Smutní byli zvukové dalekých zvonů. Vykřiknutím hrůzyplným ze strašných snů probuzen, vyběhl – ač velmi byl nemocný – starý žid z chaloupky a za ním dívka, nesoucí rozžatou svíci. Přistoupivším k besídce zjevilo světlo, polivši bledý obličej Ley rudou září svou, příčinu vzkřiknutí vysloužilce. Zaskučel vichr, zhaslo světlo, a: „Já – já jsem prodal – já jsem usmrtil dceru svou!“ vyzvolav, klesl starý žid k nohoum jejím. Blesk teď svítil za bleskem, a „dceru svou, dceru svou!“ spolu s hromobitím opakovaly skalnaté stěny. Hustěji a častěji počaly padati kapky dešťové v těžkých krápějích, až se šíré mračno v náramný rozpustilo lijavec. Při ustavičném blýskání, jako o pomoc volaje, zněl silně a bez přestání zvonek zámecký a z dálky proti bouři zvony vůkolních kostelů. – Hrůzná to byla noc, hrůznější však ještě noci té, co pod temnem roucha jejího bylo spácháno. S malými přestávkami zněl zvonek zámecký temnotou noční, zněl bouří lítou, zněl hučením deště, a ještě posud se rozléhal jeho hlas krajinou, která, jako přestrašena přešlou bouří, v hlubokém trvala tichu a mlčení. Byly asi tři hodiny s půlnoci. V ouřední sednici na zámku míhalo se množství světel a všickni ouředníci byli shromážděni. Jeden po druhém se střídali u zámeckého zvonku, nebo všecka čeleď byla vyslána hledati pána, v bouři snad zbloudilého. Jako obyčejně byl vyšel k večeru Valdemar Lomnický do blízkého města navštívit svých známých. Pokaždé se vrátil, nežli desátá hodina byla minula; a dnes minula desátá, přešla půlnoc, a on až dosaváde nevrátil se. Nadarmo již jej očekávali věrní jeho. – Byli ujištěni, že v bouři zabloudil; neb věděli, že mu nemožno jinde, nežli ve svém zámku, v pevně uzavřených pokojích svých pokojně spáti; věděli, že věřil, jestliže jen jedinou noc nebude spáti v zámku svém, že bude ta poslední života jeho. Protož ustavičně se rozléhal hlas zvonku zámeckého po vůkolních lesích, aby zbloudilý dle hlasu nalezl cestu do zámku. Když však půlnoc minula, tu starostliví vyslali poslední čeleď, aby se šli ptáti do blízkého města, zdali nastávající bouře tam pána jejich nezdržela, a jestliť tam, aby jej vyprovodili do zámku zpět. Teď však byly tři hodiny s půlnoci a žádný se nevracel. Ustavičně ho ještě důvěrně zvali zvukové zvonku nadarmo v bezpečné stěny. Teď bily tři hodiny a silně zatloukl někdo na zámeckou bránu. Rychle sběhl první písař a za ním se hrnuli ostatní po schodech, každý se světlem v ruce. Otevřeli bránu, a židova děvečka Judita, lomíc rukama a naříkajíc, vrhla se k nohoum jejich. Uvedli ji v sednici, a tu jim vypravovala, že právě teď skonal dýle nemocný pán její, starý žid, lítostí nad smrtí dcery své; a že jí tak ouzko přicházelo tam o samotě, že slyšíc hlas zvonku a uzřevši světlo na zámku, sem spěchala o tom dáti zprávu. Dále povídala, jak se cikání, Bárta a bláznivá dlouho na noc zdrželi v zahrádce před jejich chaloupkou, a pak jednou maně vyšedši, slyšela, jak mladší cikán někomu krvavou přisahal pomstu. Co však dále se dělo, že neví, poněvadž, volána od nemocného pána, se musila do chaloupky vrátiti. Hluboké mlčení následovalo na vypravování její. Přestrašeni seděli všickni, do země hledíce po různých koutech světnice. Svíce dohořívaly jedna po druhé a hasly, a umdleni dlouhým bděním a starostmi, dřímal jeden po druhém. Židova jen děvečka bděla, oplakávajíc smrt pánů svých. Zámecký zvon mlčel. Přešla půlhodina, bylo půl čtvrté; leč venku ještě byla hluboká tma pod šerým nebem. I v zámku byla tma; všecky svíce dohořely, a všickni, přemoženi mdlobou, pevně spali. Náramné tlučení na zámecké vrata rozléhalo se zámkem, a ustrašeným hlasem volal někdo venku: „Pro Boha! Otevřte! honem otevřte!“ Všickni se vzchopili, hrůza obešla jednoho každého, a ve tmě se hrnuli ke vratům. Otevřeli, a Bárta bez šavle, bez klobouku, který podruhé ztratil, tisknul se rychle mezi ně. „Pro Bůh! zavřete, zavřete, honem zavřete!“ – Rychle zavřeli bránu, a držíce třesoucího se Bártu za ruce, vedli ho nahoru do světnice. Rozžali nové svíce, a „Co se stalo? co jest?“ ptali se ustrašeného vysloužilce. „Co jest?! co se stalo?“ počal tento. Hrůzou byl hlas jeho celý změněný; oči měl na vrch hlavy vyvalené a zmoklé vlasy ježily se vzhůru. „Co jest? ten tam jest! probodnutý naskrz veskrz; ten tam, celý pryč – do smrti ten tam!“ „Mluv! co víš!“ – poroučeli všickni. „Co vím?“ odvěce vysloužilec. „Ano, vím, všecko vím, a velmi dobře; na mou věru všecko.“ „Můj pán! můj ubohý pán zemřel!“ plakala Judita. „Jak? kýho vlka? Judito!“ volal Bárta, „starý žid že umřel? to není možná!“ „Ano! ano!“ lkala opět Judita. Ouředníci, vidouce, že na ten způsob od Bárty se ničeho nedozvědí, tázali se ho zrovna: „Co víš? mluv! neviděl jsi pána?“ „Pána? – viděl – viděl jsem,“ odpovídal Bárta a znovu se třásl hrůzou; „viděl jsem – a jak – celý byl – celý probodený veskrz naskrz, celý ten tam, do smrti ten tam!“ „Jak? kde? mluv!“ byla všeobecná otázka a poručení. „Byl jsem – hm – byl jsem …“ vypravoval tázaný. „Kde jsi byl?“ ptá se vrchní. „Hm – byl jsem navštíviti – tuhlenon,“ pokračoval Bárta, ukazuje na Juditu, „hm – tuhlenon nebožtíka žida.“ A nedaje se déle mýliti, počal obyčejným způsobem mluviti: „Jdu a jdu lesem, nemyslím nic, a ustavičně jdu a jdu lesem, a nevím, jak jsem tam přišel. – A když tak jdu a nemyslím nic, tu mi najednou letí sám čert přes cestu – ano, sám čert – prosím za odpuštění – sám čert, – a mumlal cosi o pomstě.“ „Kde jsi ale pána viděl?“ táží se všickni. „Hnedle to povím!“ odvěce vysloužilec, a teď vypravoval všecko, co viděl, ano ještě víc, s jednotlivými „aj, aj“ a „proklatá potvora!“ svou pověst protkávaje. Obsah byl následující:

(...)

(Karel Hynek Mácha, Cikáni)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville