Akce tohoto týdne:

Jules Verne: balíček 12 elektronických knih (PDF+ePub)     za 528  238 Kč (-55%)

Náhodná ukázka:

* * *

…(Ale nevykřikla, když ji mezi žebra tvrdě nakopl špičkou vyleštěného koženého střevíce, stáhl nohu zpátky a kopl do téhož místa, že z ní vyrazí dech, a jí se v prsou začal rozvíjet bílý květ bolesti.) "Nathane!" Není to výkřik, ale zoufalé zasténání provázené chraplavým zalapáním po dechu, které se mísí s jeho hlasem, jenž heká s brutální ochraptělou úporností: "Und die SS Mädchen… spracht… aby sis to zapamatovala… ty špinavý Jüdinschwein!" Vlastně bolesti ani neuhýbá, spíš se snaží vstřebat a ukrýt někde hluboko v sklepích a popelnicích své bytosti, kam schovávala všechny jeho hrubosti: jeho výhrůžky, jízlivosti a obvinění. Ani nepláče, jen leží zase někde v hlubokých lesích, na nějakém ostrohu plném trnitého křoví a houští, někde vysoko na úbočí kopce, kam ji téměř násilím dovlekl a odkud vidí hluboko dole mezi stromy jejich auto s odklopenou střechou, stojí tam malé jako hračka, na opuštěném parkovišti, na němž víří ve větru oblaka listí a prachu. Podmračené odpoledne se nachyluje. Zdá se jí, jako by už v těch lesích byli dlouhé hodiny. Třikrát ji kopne. Stáhne nohu zpátky, a ona čeká, a zachvěje se, teď už ani ne tak strachem nebo bolestí, jako zalézavým vlhkým podzimním chladem, který cítí v rukou, v pažích a až v dřeni kostí. Noha už však nedopadne, poklesne, jako by si chtěla odpočinou v listí. "Pochcat tě!" slyší jej, a po chvilce: "Wunderbar, to je pienkny nápad!" Vyleštěným okovaným střevícem jí nadzvedává odvrácenou tvář od země a obrací k sobě; kluzká kůže ji studí do tváře. Pak jen hledí, jak zatahuje za zip u poklopce, a na jeho rozkaz otevírá ústa a přitom si v jakémsi okamžitém transu vybavuje jeho slova: Děvenko, já si myslím, že ty absolutně nemáš vlastní ego. To jí kdysi řekl s nesmírnou něhou po jedné drobné epizodě: bylo to v létě a večer jí volal z laboratoře a nějak mimochodem se zmínil, že by měl chuť na Nusshörncheny, cukroví, které spolu jedli v Yorkvillu, načež ona bez jeho vědomí ihned cestovala míle a míle podzemní drahou z Flatbushe na 86. ulici a po šíleném hledání nakonec ty dobroty sehnala, přivezla je po mnoha hodinách domů a celá rozzářená je položila před něho: "Voil'a, monsieur, die Nusshörnchen!" Ale to nesmíš dělat, řekl jí s láskou, to je šílenství, takhle mě rozmazlovat kvůli nějakému chvilkovému rozmaru, Sophie, holčičko moje rozmilá, já si myslím, že ty nemáš vůbec žádné vlastní ego! (A ona si tenkrát pomyslela stejně jako v tuto chvíli: Udělala bych pro tebe všecko, všecko, všecko!) Ale tenhle jeho pokus jako by opět rozpoutával celé to dnešní počáteční chaotické jednání. "Otevři pusu, dokořán!" nařizuje jí. Poslušně čeká a hledí na něho, rty se jí chvějí. Ale jemu se to nepodaří. Na čelo jí dopadne pár hebkých vlahých kapek, a to je všechno. Zavře oči a čeká. Uvědomuje si pouze jeho přítomnost nad sebou, vlhko a zimu pod tělem a vzdálené běsnění zvířeného listí a větví. Pak slyší, že Nathan sténá, jako by se chvěl hrůzou. "Panebože, mě to snad dneska veme!" Sophie otevře oči a vytřeštěně na něho hledí. Nathan má najednou nazelenale bílou tvář, která jí připomíná rybí břicho. Nikdy v životě neviděla, aby se někdo v obličeji (a v takové zimě) tak silně potil; pot se mu lepí k tváři jako olej. "Mě to dneska veme!" Zhroutí se náhle do podřepu vedle ní, zaboří hlavu do dlaní, zakryje si oči a sténá a celý se chvěje. "Ježíšikriste, mě to veme, Irmo, musíš mi pomoct!" A pak se již oba řítí jako ve zlém snu stezkou po svahu dolů, ona vpředu, vede ho po tvrdém kamenitém úbočí jako sestra prchající s raněným, občas se ohlédne a sleduje, jak klopýtavě zvládá cestu pod větvemi stromů, oslepen vlastní rukou, kterou si drží přes oči jako sinavě bílý obvaz. Sestupují níž a níž podél prudké bystřiny, přes plaňkový můstek a zase lesem rozhořelým růžovými, oranžovými a rumělkovými barvami a protínaným vznosnými bělostnými sloupy bříz. Celou tu dobu šeptá: "Dnes mě to veme!" Konečně jsou na rovině, na mýtině, kde bývalo parkoviště státní rezervace a kde na ně čeká jejich sportovní auto, vedle převrácené popelnice, na pozadí vířícího uragánu špinavých kartonů od mléka, papírových talířů a obalů od čokolády. Konečně! Jedním skokem je Nathan u zadního sedadla se zavazadlem, popadne kufr, hodí jej na zem a začne v něm hrabat jako šílený žebrák, který v popelnici hledá nepředstavitelný poklad. Sophie stojí vedle, bezradná, neříká nic a jen hledí, jak obsah kufru prší vzduchem a kupí se po celém autě: ponožky, košile, spodky, trička, kravaty, jako by bláznivý potulný kramář rozhazoval do povětří svůj krám: "Zatracenej nembutal!" křičí. "Kam jsem ho dal! Kristepane! Ježíšikriste, musím ho…" Ale nedořekne, místo toho se napřímí, otočí se na podpatku, vrhne se na přední sedalo k volantu a zoufale zápasí s kličkou u oddělení na rukavice. Našel! "Vodu!" vyjekne. "Vodu!" I v těch mukách a zmatku Sophie už tenhle okamžik předvídala a z piknikového koše na zadním sedadle, kterého se dosud ani nedotkl, popadla karton sladkých minerálek, a zápasíc se zlomyslným otvírákem, konečně zvládne víčko a vráží mu láhev s gejzírem pěny do ruky. Nathan polyká pilulky a Sophie na něho hledí a napadá ji podivná myšlenka. Chudák, myslí si, a je to přesně totéž slovo, které on sám - ano, on sám - zašeptal sotva před několika týdny, když se dívali na film Ztracený víkend a pozorovali pološíleného Raye Millanda, který hledal spásu u lahve whisky. "Chudák," zašeptal tenkrát Nathan. Teď pozoruje ona jeho před sebou, s lahví nazelenalé sodovky nahnutou k ústům a svaly na krku křečovitě pracujícími, a vybavuje si tu scénu z filmu a myslí si: Chudák. To by samo o sobě nebylo nic podivného, nebýt skutečnosti, že poprvé v souvislosti s Nathanem zažila pocit, který připomíná něco tak ponižujícího jako soucit. Nemůže snést, že ho lituje. Když si to s ohromením uvědomuje, tvář jí uplně strne. Pomalu se posadí na zem a opře se o auto. Smetí z parkoviště kolem ní víří v prašných oblacích. V hrudi ji bodá bolest a vystřeluje a pálí jako náhle se navrátivší zlá vzpomínka. Zamne si konečky prstů žebra, lehce po čáře bolesti. Přemítá, jestli jí něco nezlomil. Je jako omámená a uvědomuje si, že v tom bolestném, nekonečně dlouhém omámení ztratila pojem času. Téměř ho neslyší, cosi jí říká z předního sedadla, na kterém leží rozvalen, a v jedné noze mu cuká (Sophie vidí jasně jen záškuby zablácené záložky u kalhot) a jeho slova znějí podivně přidušeným tónem a Sophie z nich zaslechne jen něco o "nevyhnutelnosti smrti". Pak se ozve smích, nijak hlasitý: Hahahaha… Dlouhou dobu ticho, ani zvuk se neozve. Pak: "Nathane," říká mu klidně, "prosím tě, nesmíš mi říkat Irmo."

(...)

(William Styron, Sophiina volba)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville