NEJVĚTŠÍ ON-LINE KNIHOVNA V ČR

Slovník literárních a jazykových pojmů


A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z ]

Ab medias res

vypravování, kdy je začátek ve středu příběhu

Abeceda

Abeceda je sada znaků – písmen, jimiž se graficky vyjadřují hlásky. Název je odvozen z prvních 4 znaků naší abecedy (latinky). Název „alfabeta“ používaný často v cizích jazycích je podobně odvozen z abecedy řecké.

Abeceda „mezinárodní“, tj. základní znaky bez háčků, čárek, či jiných diakritických znamének, je shodná s anglickou abecedou:

A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z (26 znaků)

Kromě diakritických znamének většina abeced neuznává za samostatný znak ani Ch, jak je tomu v češtině.

Viz též česká abeceda

Absolutní poezie

esejistický termín pro tvorbu prokletých básníků (Verlaine: Absolutní básníci)

Abstraktní poezie

bezpředmětná nebo nepředmětná poezie, zbavená určitých významových hodnot. Historicky rozvíjí podněty obsažené už v lidových říkadlech.

Absurdní drama

od pol. 20st. dramatická forma, která porušuje ustálené požadavky, kladené na divadelní hru. Vytváří vlastní dramatické struktury. Pocit metafyzické úzkosti

Absurdní literatura

v obecném smyslu každé lit. dílo, které zobrazuje vztahy mezi prvky skutečnosti jako neologické nebo protismyslné, základními formami a. d. jsou v dramatu a v próze groteska, v poezii nonsens, lze sem přidat též černý humor.

Actio

viz řečnická teorie.

Adaptace

  1. v textologii úprava textu, která má usnadnit jeho konkretizaci v novém okruhu vnímatelů, značně odlišném od okruhu původního.

  2. v teorii překladu úprava textu překladatelem s cílem přiblížit jej novému čtenářskému povědomí.(odstraňuje prvky, jež by v novém kontextu vzbuzovaly zcela odlišný dojem než v kontextu původním)

Adjektivum

(pl. adjektiva), přídavné jméno

  • kvalitativní – jakostní (např. černý, vysoký, věrný)

  • relační – vztahová, vyjadřující vztah k substanci (např. horský, jarní, městský, údolní)

  • přivlastňovací – posesivní, jsou zvláštním druhem relačních adjektiv, vyjadřují přináležitost k určité konkrétní osobě (např. Janův, pánův, ženin, matčin) nebo k určitému druhu substance (např. psí, kuřecí, holubí)

Adverbium

(pl. adverbia), příslovce

  • kvalitativní ( jsou odvozená od kvalitativních adjektiv, vyjadřují kvalitu děje, např. pěkně zpívá)

  • okolnostní (např. sedí uvnitř, stojí nahoře, šel doleva, hleděl dolů, odešel někam)

Afereze

básnický prostředek, při kterém jsou z metrických důvodů krácena slova ( místo jaký)

Aforismus

Stručné vyjádření (často jen jednou větou), vtipná, nezřídka ironicky zabarvená originální myšlenka nebo soud, zakládající se obvykle na srovnání protikladu nebo rozporu. Krátká, velmi pregnantní lit. forma reflexívního, popř. satirického rázu, vystihující obecné moudro nebo osobní zkušenost.

Akatalektika

zakončení verše stopou úplnou, nikoliv katalektickou.

Akronym

název složený z počátečních slabik nebo písmen více slov, např. Semafor.

Akrostich

(z pozdně-řeckého akrostichon, složeniny z akros = „krajní“ a stichos = „verš“) básnická skladba, v níž počáteční písmena, slabiky nebo slova každého verše tvoří slovo, jméno nebo větu. V hebrejské (biblické) poezii se často setkáváme s akrostichy, které nevytvářejí žádnou větu, ale prostě jen sledují hebrejskou abecedu: každý verš začíná postupným písmenem hebrejské abecedy.

Akrostichy se nazývají i slova, která vznikají složením prvních písmen nebo slabik jednotlivých slov namísto veršů.

Akt

Ve stavbě dramatu a v divadelním představení relativně uzavřená část dramatického děje, rozvržení děje do jednotlivých aktů, česky též dějství, souvisí s vlastní kompozicí dramatu.

Aktovka

divadelní žánr v rozsahu jednoho aktu.

Aktualizace

  1. v umělecké literatuře porušování vžitých norem a konvenčnosti jak ve způsobu uměleckého poznávání a hodnocení skutečnosti, tak ve formě jejího ztvárnění v uměleckém díle. Umožňuje vyjádřit nový pohled na skutečnost, odhalit nové vztahy a souvislosti mezi známými jevy.

  2. ve stylistice tendence k novému. Neotřelému vyjadřování, k tvůrčímu rozvíjení formálních i významových jazykových možností (opak automatizace).

  3. v teorii překladu úprava textu s cílem přiblížit jej sou časnému čtenářskému povědomí (na rozdíl od adaptace).

Alba

ve středověké provensálské poezii lyrická píseň o loučení milenců za ranního úsvitu. Později skládali trubadúři respektující přísné zákony dvorské lyriky, minesengři. V české lyrice tzv. svítáníčka.

Alegorie

též jinotaj, obraz nebo děj v lit. nebo výtvarném díle, mající kromě doslovného významu ještě význam druhý, přenesený. Představuje způsob nepřímého lit. nebo výtvarného zobrazení obsahů, které nemají, nemohou nebo nesmějí být z nějakého důvodu vyjádřeny přímo, je tedy dvojím denotátem se stejnou potencionální platností.

Alexandrín

rýmovaný dvanáctislabičný (mužský) a třináctislabičný (ženský) verš se závazným mezislovným předělem (dieresí) po 6.slabice s metrickým přízvukem na 6. a 12. slabice.

Alfabéta

(z řečtiny)

  1. řecká abeceda

  2. abeceda vycházející z latinky

Aliterace

obrazně též zvaná náslovný rým, prostředek zvukové výstavby textu, nejčastěji verše, nebo význačného místa prózy, hesla apod. Je to opakování stejné hlásky nebo skupiny hlásek na začátku dvou nebo více sousedních slov nebo slovních skupin, a to bez ohledu na přízvukové poměry (např. „Potkal potkan potkana pod kamenem pod kamenem“).

Alkajské metrické útvary

V antické metrice a. bendekasylab 11 slabičný logaedický (tj. úplný) ….

Almanach

sborník, ročenka, kalendář obsahující příspěvky různých autorů, často poprvé publikujících.

Aluze

též narážka nepřímý odkaz k politickému, historickému, literárnímu aj. kontextu, začleněný do stavby literárního díla.

Amfibrach

stopa U__U

Anadiploze

řečnická figura - na začátku věty se opakuje slovo z konce věty předcházející

Anafora

opakování stejného slova na začátku verše nebo strofy („Darmo,… Darmo,…")

Anagram

  1. slovo nebo skupina slov vzniklá přeskupením písmen ve slově (skupiny slov) odlišného významu (např. vrata - tráva), tento typ je základem různých slovních hříček (přesmyčky apod.)

  2. slovo či výpověď, zašifrovaná v textu, zpravidla básnickém (např. zašifrované jméno autora)

Anakolut

vyšinutí z větné vazby, neobratnost v řeči, mísení dvou různých vazeb v jediné větě (Kdo si zapomněl nákup, je k vyzvednutí u pokladny)

Anakruze

Viz předrážka.

Analisté

(sr. lat. annus, rok), letopisci - nejstarší římští dějepisci, zvaní tak proto, že líčili události v pouhém časovém sledu rok za rokem. Vzorem jim v tom byly anály pontifiků, kteří k jednotlivým dnům v roce připisovali záznamy o důležitých událostech. Analisté začínali založením Říma, o starších obdobích vyprávěli stručně, o nedávné minulosti a o své době obšírněji. Události často tendenčně zkreslovali ve prospěch aristokracie, z jejíž řad většinou pocházeli. Z děl všech analistů se zachovaly jen zlomky.

Nejstarší analisté (od konce 2.punské války [218-201]) psali řecky, neboť chtěli seznámit především řecky mluvící svět s dějinami své vlasti a propagovat římské výboje podle vzoru helenistických historiků. Z řecky píšících analistů byl nejvýznamnější senátor Q.Fabius Pictor; jeho dějiny, jež napsal po vítězství Římanů nad Hannibalem, počínají r.747. Antičtí autoři chválí Fabiovu pravdomluvnost. - Lucius Cincius Alimentus, vrstevník předcházejícího, kladl ve svých análech založení Říma do r.729/8. Vyprávěl v nich také o svém zajetí u Hannibala. Byly ceněny méně než Fabiovy.

Hojná analistická produkce, jež se objevuje v 2.pol. 2.stol. př.n.l, je psána vesměs již lat. jazykem. Význam po vítězství ve 3.makedonské válce (168 př.n.l.) vzrostl natolik, že odpadly důvody propagační i obranné, pro něž by Římané museli psát o svých dějinách řecky. Působil v tom směru také vliv Catona Staršího, jenž první užil lat. prózy pro dílo o národních dějinách. Podle jeho vzoru vkládali analisté do svých dějin řeči, jinak ho však nenásledovali v systematickém výkladu a nadále podrželi tradiční analistickou metodu.

Ze starších analistů vynikli nad průměr dva: Lucius Calpurnius Piso Frugi, konsul r.133 př.n.l, protivník Gracchů. Ve svých Análech, sahajících až do r.146 př.n.l, se snažil o racionalistický výklad starých domácích legend. Gaius Fannius, účastník dobytí Kartága roku 146, člen kroužku Scipiona Mladšího, napsal Anály, jež byly zvl. dobrým pramenem pro gracchovské bouře.

Mladšími analisty jsou nazýváni historici 1.stol. př.n.l, kteří přes současný pokrok dějepisectví nadále užívali analistického postupu ve vyprávění dějin. Ve snaze vyhovět zvýšeným nárokům čtenářů na lit. hodnoty dějepisného díla, jež mělo být zároveň zábavnou četbou, vyzdobovali rétorsky holá fakta, přičemž vzor a pramen nalézali v řeckých spisovatelích. Své líčení zabarvovali často stranicky z důvodů politických. Z mladších analistů vynikli: Quintus Claudius Quadrigarius (1.pol. 1.stol. př.n.l.), autor rozsáhlého díla, aspoň o 23 kn., jež sahalo patrně od r.386 př.n.l. - dobytí Říma od Galů - nejméně do 70 let 1.stol. př.n.l. Delší zlomky jsou zachovány u Gellia. Jeho styl se vyznačuje úsečnými větami bez umělých period. Našli v něm zalíbení přívrženci archaizujícího směru ve 2.stol.n.l. - Gaius Licinius Macer, tribun lidu r.73 př.n.l., významný stoupenec strany populárů, začal své dějiny (asi o 16 kn.) opět založením Říma, ale již ve 2.kn. došel k válce s Pyrrhem. Většina zachovaných zlomků pochází z prvých svou knih. Cicero, ač byl polit. protivník, chválí jeho svědomitost a píli. - Valerius Antias, straník optimátů, autor Análů (nejméně o 75 kn.) od založení Říma až asi do smrti Sullovy (78 př.n.l.), usiloval především o efekt a originalitu. Proto si vymýšlel množství podrobností, zvl. v líčení bitev a údajích o padlých nepřátelích. Čerpal z něho - stejně jako z ostatních analistů - vydatně Livius, ačkoliv se sám často rozhořčuje pro jeho nestoudné lhaní. Analistické historiografické techniky použili i největší římští historikové Livius a Tacitus, kteří jí však již uměli dodat umělecké hodnoty tím, že ve svém líčení události jednotlivých let sdružovali ve vyšší celky o společenské tematice.

Anály

(lat. annales od annus, rok), letopisy, původně roční záznamy pontifiků, kteří měli na starosti římský kalendář. Na označení roku v nich bývala uváděna jména konsulů, podle nichž se datovalo, a jiných úředníků; následovaly jednotlivé dni různě označované, k nimž byly připisovány důležité události. Anály pontifiků byly zapisovány na bílé tabule a ty byly veřejně vystavovány. Asi r.123 př.n.l. byly shrnuty a vydány v 80 kn. pod názvem annales maximi; byly v nich zachyceny události asi 280 let. Nezachovaly se však a ani pozdější dějepisci z nich mnoho nečerpali. Protože nejstarší římští dějepisci vypisovali události rok po roce, nazývali se analisté.

Analýza

metoda lit. vědy zkoumající jednotlivé komponenty lit. díla jako předpoklad k syntéze, celek je funkcí (ne sumou jednotlivin). A. odmítá kritika impresionistická, naopak ji absolutizují formalisticky orientované směry (např. Šklovského Teorie prózy, nebo raný Mukařovského rozbor zvukové stránky Máje). Vlastní pojetí analýzy lit. díla si vypracovaly směry ovlivněné moderní lingvistikou, které se pokoušejí o „gramatiku“ uměleckého projevu, rozlišují především:

  • langue díla od parole, tj. konkrétní realizace obecných norem a možností

  • osu paradigmatickou a syntagmatickou.

Sémiotický proud považující dílo za znakovou strukturu, začíná analýzu rozlišením složky označované (signifié) označující (signifiant).

Lit. fenomenologie v Ingardenově pojetí rozlišuje několik vrstev díla zvuky, větné významy, představované předměty a vrstvu ideí. Každý obecný model a. ovšem při aplikaci na konkrétní dílo naráží na specifickou problematiku plynoucí z jedinečnosti uměleckého projevu. Konečnou zkouškou správné a. je její schopnost shromáždit materiál k syntéze k interpretaci smyslu, k posouzení společenské a umělecké hodnoty díla.

Anapest

obrácená stopa daktylská UU_.

Anastrofa

stylistický prostředek inverze dvouslovného či dvoučlenného typu (lyry zvuk). Jako poetismus. Někdy základem chiasmu.

Anekdota

krátké, často jen ústně šíření vyprávění humorné příhody sloužící zpravidla k charakteristice či zesměšnění nějaké známe osobnosti, události,…

Anglická abeceda

Viz „mezinárodní“ abeceda

Annominace

figura, druh aluze, při které se připomíná nějaké jméno obecně pojmenování vůbec pomocí slova podobně znějícího, např. Hynek je schopnější….na bojišti literárním vítěznou zbraní máchati.

Anonym

lit. dílo publikované bez jména autorova. V širším smyslu díla neznámých autorů, které jsou mylně přičítána buď reálnému autorovi (Homér), nebo osobě fiktivní (Dalimilova kronika).

Antanaklasis

figura spočívající v opakování téhož slova, které však mění svůj význam. A. tak využívá rozdílných lexikálních významů téhož slova, resp. Rozdílu mezi jeho použitím běžným a emfatickým. (hodiny odbily dvě hodiny…)

Antibakchej

stopa _ _U

Anticipace

figura též zvaná prolepse druh časové inverze, spočívá v udání nějakého faktu, který je osvětlen až z dalšího průběhu děje, např. ..hrdina se toho nedočkal, zemřel záhy na následky zranění.

Antická metrika

soubor norem rytmické organizace starořeckého a římského verše, výsledek básnické praxe i teoretického uvažování o podstatě poezie; též označení pro versologickou nauku o antických básnických útvarech z hlediska zákonitostí jejich rytmické výstavby. Je časoměrná (kvantitativní). Silnější část TEZE, slabší ARZE.

Antifráze

stylistická figura, v níž slovo nebo větný výraz jsou použity v opačném a zpravidla ironickém smyslu.

Antihrdina

protiklad k pojmu hrdina; hlavní postava fabulovaného lit. díla (epického i dramatického), zbavena hrdinských i aktivních charakterových rysů > pasivita

Antiklimax

opak gradace, takové uspořádání slov, jejich

Antilabé

ve veršovaném dramatu označení pro verš tvořený promluvou dvou i více postav.

Antimetalepse

řečnická básnická figura spočívající v opakování stejných slov (písmen) v opačném pořádku. Typická pro konfrontaci dvou protikladných a zároveň se doplňujících myšlenek. (Nepovídej vždy, co víš, ale věz vždy, co povídáš.)

Antispast

stopa U_ _U.

Antistrofa

V rétorice a poetice epifora.

Antiteze

výtazový prostředek založený na propojení dvou protikladných motivů

Antologie

výběr z lit. děl různých autorů, zpravidla již publikujících či klasických (v tom se liší od almanachu).

Antonomázie

přejmenování, druh synekdochy používající k opisu známé osoby její charakteristické vlastnosti (Komenský učitel národů, …)

Antonyma

opozita, slova protikladného významu.

Apel

výzva (politická, bojovná), prohlášení, jehož cílem je něco změnit

Apokalypsa

  1. Biblický text, součást Nového Zákona, Zjevení sv. Jana

  2. Každé lit. dílo, které zachycuje hrůzy ohrožující lidskou společnost v neznámé budoucnosti.

Apokopa

vypuštění hlásky na konci slova

Apokryf

(z řečtiny; skrytý, zahalený) původně utajované knihy Starého Zákona a Nového Zákona, které nebyly církví uznány za pravé; do biblického kánonu nepatří, avšak svou povahou náboženského spisu se kanonickému textu v některých ohledech blíží.

V moderní době slovo „apokryf“ značí legendární literární druh, který smyšleně pojednává o nějaké postavě, např. biblické (srov. Karel Čapek: Kniha apokryfů), resp. označuje literární podvrh - nepravý, podvržený text anebo text oficiálně neuznávaný.

Apokryfní evangelium

evangelium nepřijaté do kánonu katolické církve.

Apologie

žánr náb. lit. zaměřený na obhajobu jednotlivých článků víry

Aposiopese

odmlka, náhlé přerušení a nedokončení výpovědi (např. po citovém vzrušení mluvčího nebo v rozpacích)

Apostrofa

oslovení, zpravidla obrazné

Apoteóza

závěrečná scéna nebo živý obraz v divadelních představeních opěvující hrdinu, autora, významnou osobnost, ...

Aproximanty

skupina pulmonických souhlásek, které vznikají přiblížením (aproximací) artikulátorů, které není tak těsné jako u konstriktiv, ale těsnější než u samohlásek. Nemají výrazný šum ani tón. Aproximanty jsou nejvíce otevřené souhlásky, a tvoří tedy jakýsi plynulý přechod k samohláskám.

Arabeska

krátký prozaický útvar jednoduché stavby a nekomplikovaného děje. Charakterizující znak lehce ironizující pohled na drobné události nebo postavy všedního prostředí.

Archaismus

zastaralý výraz, slovo, slovní spojení, popř. význam slova

Archaizace

využívání zastaralých jazykových prostředků v jazykovém projevu s cílem charakterizovat určité období či prostředí nebo dodat dílu určitý ráz.

Archetyp

v lit. teorii používán neurčitě a nejednotně ve smyslu symbolu, symbolického modelu, motivu, myšlenky, které se během historie jednotlivých uměleckých druhů navrací v téměř nezměněné podobě, aniž pozbývá emocionální působivosti a je společná všem kulturám bez ohledu na to, zda mezi nimi existovalo historicky prokazatelné ovlivnění.

Archetypální kritika

  1. využívá zkoumání hlubinné psychologie C.G.Junga, snaží se prokázat jak a v jaké míře jsou v literatuře, dramatu a divadle 1ící již v archaických rituálech, mýtech a pohádkách, a vysvětlit jakým způsobem, se podílejí na konstituování umělecké hodnoty.

  2. vychází ze snahy překročit omezení strukturalismu, formalismu a new criticismu, které zkoumají především jazykovou vrstvu konkrétního uměleckého díla.

Archisém

nově utvořený literárně vědný termín označující soubor distinktivních příznaků společných dvěma významovým jednotkám (např. sever a jih, hlavní světové strany v ose pólů)

Argot

druh tzv. sociálního dialektu, mluva příslušníků společensky izolovaných vrstev, zákl. slovní fond a gram. stavba přejata ve zjednodušené formě z běžně mluvené podoby národního jazyka. Specifickým rysem je omezený soubor výlučných, pro jiné vrstvy záměrně nesrozumitelných slov a obratů, sloužících k utajení obsahu.

Argumentatio

viz řeč.

Artefakt literární

soubor smyslově vnímatelných složek, mělo by to být první, s čím se vnímatel při styku s dílem setkává, jejichž zásluhou pak před ním postupně vyvstává to, co přijímá jako lit. dílo mluvíme li o smyslovém vnímání počítáme přirozeně s jeho komplexitou, tj. s účastí zkušenosti paměti, poučení a kultury na tomto procesu od samého začátku. (Dle Mukařovského: Jakýkoli umělý výtvor nebo umělecké dílo z hlediska své umělosti nahlížené. Mukařovský pokládá materiální složky a. za nositele jedlnotlivých mimoestetických hodnot.)

Artefakt

umělý smyslově konkrétní výtvor lidské činnosti, který je aktuálním podnětem esteticko–uměleckého prožitku, v umělecké literatuře tedy vrstva optických a zvukových hodnot. Odlišuje se od uměleckého díla, které zůstává vždy jediné, zatímco artefaktů může být více (každé provedení symfonie je samostatným artefaktem), a může být dobou porušeno, kdežto artefakt je vždy celý i jako fragment, torzo či výňatek.

Arze

ve versologii metricky nedůrazná část stopy, protiklad těžké doby teze

ASCII art

pracuje s počítačovým textem jako s výtvarným médiem, obrázky se skládají ze znaků kódu ASCII

Asociace

sdružování představ, poznatky o sdružování představ a jejich vybavování, a to na základě jejich dřívějšího setkání, podobností, nebo kontrastu; jsou doložené už v atice (Aristoteles).

Asonance

zvuková shoda pouze koncových samohlásek na koncích veršů, bez ohledu na souhlásky; lidová poezie

Asteismus

figura spočívající v delikátní ironii, kterou se přisuzuje chvála formou důtky (např. za toto jediné místo by vás vyloučili z Platonovy republiky).

Astrofie

kompozice básně bez členění na strofy

Asyndeton

bezespoječné spojení vět nebo větných členů

Atellana

již předliterární jihoitalská lidová fraška, zvaná podle kampánského města Atelly. Byla to jednoaktová hra s ustálenými postavami (hloupý žrout [Maccus], žvanivý hlupák [Bucco], směšný stařec [Pappus] a hrbatý šarlatán [Dosennus]). Náměty si brala z denního života. Literárního ztvárnění se jí dostalo koncem 2.stol. př.n.l., kdy byla v Římě provozována pravidelně po tragédii nebo samostatně. S jejími ohlasy se setkáváme v it. commedii dell'arte (tzv. řemeslné komedii) za rané renesance.

Ateteze

v textologii prohlášení části textu nebo celého díla za nepravé.

Atethese

viz ateteze

Atribuce textu

  1. určení autorství anonymního díla, tj. jeho původce.

  2. ověření pravosti, autentičnosti textu

  3. připisování významu objektu nebo situaci

Atticizmus

(lat. Atticum genus dicendi), řečnický sloh v řec. a řím. literatuře, vyznačující se uhlazeností a jednoduchostí, jenž vznikl asi v pol. 1.stol. př.n.l. jako reakce proti asianizmu a jako výraz snah dosáhnout vzorů klasického období. Hlasateli tohoto slovu byli rétoři Dionýsios Halikarnásský, Caecilius z Kalakty a anonymní autor spisu Peri hypsús (O vznešenu slovesném). Pro atticisty se vzorem jazyka a stylu stali attičtí prozaikové 5. a 4. stol. př.n.l., zejména Lýsiás, Démosthenés, Thúkydidés a Xenofón. Přehnané lpění na klasických vzorech vedlo už na konci starověku a později ve středověku i novověku k odtržení literatury psané spisovným jazykem od lidu a k dvojjazyčnosti založené na velkých rozdílech mezi řečí spisovnou a lidovou. Jako řečnický styl pronikl atticizmus i do Říma. Jeho nejznámějším zástupcem u Římanů je C.Iulius Caesar.

Autobiografický román

románové zpracování autorova životopisu, tj. podání vlastních zážitků podle zásad románové výstavby, v níž se na rozdíl od autobiografie uplatňují prvky fikce literární a fabule, budovaná na událostech z autorova života.

Autobiografie

Biografie, jejímž autorem je sama popisovaná osoba. Popisuje vlastního život autorův, popř. jen některé jeho závažné úseky či aspekty.

Autograf

  1. obecně rukopis, tj.text psaný rukou určitého člověka, který nemusí být autorem.

  2. v textologii se za a. považuje pouze takový rukopis, při kterém je autor textu totožný s autorem zápisu.

Autokomunikace

zvláštní druh jazykové a lit. komunikace, při které je autor (expedient) komunikovaného textu (komunikátu) totožný s jeho příjemcem (percipientem), tzn. že autor tvoří text pouze sám pro sebe a nemá s ním další komunikační záměr (deník, poznámky,..)

Automatický text

text vznikající bez racionální kontroly a předem daného plánu rychlým záznamem dojmů, představ a myšlenek tak, jak se právě vynořují v básníkově vědomí.

Automatizace jazyková

vytváření ustálených lexikálních i gramatických spojení rozmanitého obsahu, příliš častým či nevhodným užíváním vyznívají spíše negativně a přecházejí v klišé nebo frázi.

Autor

původce lit., malířského, vědeckého… díla. Osobnost a. lit. (uměleckého) díla doplňuje umělecký kontext díla a ovlivňuje i jeho vnímání.

Autorizace

autorův souhlas k nějakému zacházení s jeho dílem: k vydání tiskem, textové úpravě, převodu do jiné formy a žánru, překladu atd.

Autorská řeč

část uměleckého vyprávění, součást pásma vypravěče, vyslovovaná průvodcem jako vlastní projev.

Autostylizace

konstrukce fiktivního mluvčího, tj. vypravěče nebo lyrického hrdiny, která při vnímání díla poukazuje k reálnému původci díla autorovi.

Axiologie literatury

filosofická nauka o hodnotách a hodnocení, uplatněná na oblasti literatury. Zkoumá: problematiku zobrazování hodnot v literatuře, otázku lit. hodnot samých a s tím spjatý problém hodnocení děl.

Azbuka

soubor písmen ruské cyrilice

  

úvod ~ novinky ~ autoři ~ díla ~ galerie ~ historie ~ perličky ~ slovník ~ odkazy ~ fórum ~ diskuse

mapa webuediční plánkniha návštěve-mail

 

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

 

© 2001-2017 Johanesville

TOPlist