NEJVĚTŠÍ ON-LINE KNIHOVNA V ČR

Slovník literárních a jazykových pojmů


A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z ]

Latinka

  1. hláskové písmo, obsahující znaky jak pro souhlásky, tak pro samohlásky. Původně byla vyvinuta pro latinu, jazyk starých Římanů. Vznikla na základě etruského písma, které zase nezapře inspiraci písmem řeckým. Latinka je nejpoužívanějším písmem na světě.

  2. běžně užívaná moderní psací kurzíva v oblasti latinského písma

Laudatio funebris

(lat.), oslavná pohřební řeč, druh epideiktického řečnictví (viz genus dicendi). Byla pronášena při pohřbech veřejně činných Římanů (výjimečně i významných žen) a obsahovala chválu zemřelého i jeho rodu. Laudationes funebres bývaly zapisovány a uschovávány, v pozdější době z důvodů politických i publikovány.

Laudatio

oslavná řeč (spolu s vituperatio, hanlivou řečí, počítána do řečnictví epideiktického - viz genus dicendi)

Legenda

žánr veršované nebo prozaické středověké náboženské epiky, vyprávějící o životě, skutcích, zázracích a mučednictví církevních světců.

Legendistika

viz hagiografie

Leitmotiv

motiv procházející celým lit. dílem popřípadě opakující se část díla

Libretista

autor libreta

Libreto

(z italštiny; malá kniha) Literární podklad hudebního uměleckého díla (opery, operety, kantáty, muzikálu, baletu apod.). Libreto obsahuje námět díla, popis děje, texty jednotlivých hudebních čísel, mluvené pasáže nebo popis pantomimy.

List

(řec. epistolé, dopis) v antice byl jednak skutečný s funkcí prostě sdělnou, jednak umělecky vypracovaný. V tomto případě byl prozaický nebo veršovaný, psaný jménem autorovým nebo jménem jiné osoby (mytické nebo historické), tedy fingovaný. Nepravost listů přičítaných tyranu Falaridovi, Themistokleovi, Sókratovi a Eurípidovi prokázal zakladatel moderní vědecké filologické kritiky R.Bentley (17.stol.). Naproti tomu byla uznána pravost většiny listů Platónových. Forma listu byla pěstována v rétorských školách, fingované listy byly vkládány zejm. do historických děl (např. Sallustius, Dějiny). Autory literárních listů nazýváme epistolografy. Z řec. autorů vynikli v období druhé sofistiky Alkifrón (2.stol. n.l.) a Aristainetos (5.stol. n.l.).

Velké obliby dosáhla tato forma v římské literatuře, kde někteří veřejně činní mužové upravovali i své soukromé listy tak, aby mohly být sebrány a vydány. Tyto listy jsou pro nás významným pramenem poznání soukromého života v Římě. Zachovaly se listy Ciceronovy, Senekovy, Plinia Ml., Frontonovy. Veršované listy psali Lucilius, Horatius a Ovidius.

Viz také Dopis

Litanie

prosebná modlitba, časté opakování např. jména apod.

Litera

písmeno

Literární topika

repertoár uč. konstantních motivů, ustálených obrazů a myšlenkových formulí. Viz také Topoi

Literární žánry

viz žánr

Literatura

písemnictví, všechny písmem zaznamenané jazykové projevy; dělí se na věcnou (odbornou) a uměleckou (krásnou), pojem odvozený od latinského slova littera = písmeno;

Locus communis

(lat. "společné místo", řec. topos), výrok, myšlenka nebo motiv, který se častým opakováním stal obecným majetkem. Ve starověké literatuře se s těmito loci communes setkáváme často, zvl. v řečnictví a filosofii.

Lyrické dílo

vyjadřuje dojmy, pocity a nálady, nemá děj (básně); viz také lyrika.

Lyrický hrdina

termín pro označení interního subjektu mluvčího v lyrickém díle, tj. mluvčího jako jedné ze složek stavby díla, tzv. lyrického subjektu. Lyrickým hrdinou se pak rozumí lyr. subjekt, který se stává bezprostředním předmětem sdělení. V tomto smyslu je l.h. analogický přímému vypravěči v epickém díle.

Lyrický subjekt

též lyrické já, subjekt interního mluvčího v lyrickém díle, obraz mluvčího zprostředkovaný a budovaný lyrickým dílem, významový korelát všech jeho složek. L.s. je výlučně součástí stavby díla. Jeho konstrukce je ovlivněna dobovými lit. konvencemi i celkovým autorským záměrem.

Lyrik

autor lyrických děl

Lyrika

vedle epiky a dramatu základní, zpravidla ve verších realizovaný básnický druh, jenž se od ostatních dvou odlišuje nedějovým základem. Někdy bývají statické už jednotlivé motivy a vzájemným poměrem následných motivů nevzniká dějové napětí. Nedějový základ l. s sebou nese jistý úhel pohledu na skutečnost, označovaný jako subjektivita.

postrádá děj, příběh, působí na city, je mimo čas, většinou ve verších (občas próza), subjektivní, používá metafory/přirovnání typy lyriky: intimní (milostná, erotická), přírodní (krásy světa), apelativní (apel – výzva – politická, bojovná – chce něco změnit), společenská (vlastenecká)

  

úvod ~ novinky ~ autoři ~ díla ~ galerie ~ historie ~ perličky ~ slovník ~ odkazy ~ fórum ~ diskuse

mapa webuediční plánkniha návštěve-mail

 

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

 

© 2001-2017 Johanesville

TOPlist