NEJVĚTŠÍ ON-LINE KNIHOVNA V ČR

Slovník literárních a jazykových pojmů


A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z ]

Daktyl

stopa o délce 4 mory, UU

Daktylotrochej

Daktylotrochejský verš v čes. Sylabotónické poezii verš, v němž koexistují obvykle v určitém uspořádání daktylské a trochejské slovní takty.

Debut

označení lit. díla nebo jiného uměleckého projevu, kterým autor poprvé veřejně vystoupil, nejčastěji v podobě tisku své práce. D. je však též samo vystoupení, tj. první společenská realizace lidské osobnosti jako autora (debutování).

Dedikace

(z lat. dedicatio)

  1. věnování, připsání

  2. věnovací text

Děj

nověji jedna ze syžetových kategorií, totiž ucelená řada akcí, které navazují specifické vztahy s ostatními kontexty (postav, vnějšího prostředí, vypravěče). D. rozvinutý do složitějších kauzálních souvislostí je jedním z charakteristických znaků epiky a dramatu. D. jako celek probíhá od expozice k rozuzlení,. Spjatost jeho jednotlivých fází a opodstatněných dějových zvratů zajišťuje tzv. motivace. Rozpor mezi postupností vyprávění a dynamickou jednotou vyprávěného probouzí dějové napětí. Podle množství odboček (digresí) a vsuvek se rozlišuje d. jednoduchý a složitý;dále hlavní, vedlejší; dynamický, statický; situační, povahový.

Dekasylab

desetislabičný verš

Deklamace

(lat. mn.č. declamationes), rétorická cvičení, oblíbená v Řecku i Římě, zvl. v dobách úpadku praktického řečnictví. Skládali je nejen žáci rétorských škol, nýbrž i významní řečníci. Rozeznávaly se dva druhy deklamací:

  1. suasoriae (řeči poradní) obsahovaly úvahy o tom, jak jednat v určité kritické situaci, přičemž byly zpravidla uváděny důvody pro i proti; obvykle byly vkládány do úst některé historické nebo mytologické osobě, popř. jejím rádcům.

  2. controversiae byly fiktivní soudní řeči, často s neobvyklou i nepravděpodobnou zápletkou, v nichž se hájilo stanovisko jen jedné strany. Deklamace známe především ze sbírky, kterou pořídil Seneca Starší, a ze dvou sbírek deklamací připisovaných neprávem Quintilianovi.

Deklamovánka

básnický žánr NO určený pro recitaci a touto funkcí utvářený po stránce jazykové i tematické.

Deklinace

Viz skloňování

Deník

forma denních či chronologicky řazených záznamů převážně autobiografického obsahu, jimiž autor zachycuje události života osobního i společenského, a dále údaje nejrozmanitější povahy: filozofické, lit., náb.,… Obsahová náplň tak budí dojem nenuceného výběru a jejím typickým znakem bývá bezprostřednost podání.

Denotace

jeden ze základních pojmů logické sémantiky, vztahuje se především k té její oblasti, která se zabývá otázkou označování. V procesu označování, kdy se k objektu nebo Třídě přiřazuje určité jméno, denotace znamená bezprostřední (přímé) vztažení jména k označovanému objektu. Denotace je ztotožněním jména s objektem nebo třídou objektů.

Denotát

předmět mimojazykové skutečnosti označený jazykovým výrazem (jazykovou jednotkou, jménem)

Depoetizace

jeden z prostředků aktualizace, stylistický postup , vyhýbající se vžitým Básnickým obrazům a snaží se představit tradičně zpoetizované skutečnosti záměrně střízlivě.

Detektivka

viz detektivní román

Detektivní román

neboli hovorově detektivka je jeden z nejpopulárnějších žánrů zábavné literatury. Jeho počátky a předobraz lze hledat v tzv. šibalském (pikareskním) a loupežnickém románu z 18. století; plně se však konstituoval až koncem století 19.

Detektivky mají zápletku založenou na zločinu, nejčastěji vraždě, po jehož pachateli, detailech způsobu provedení nebo motivu pátrá detektiv - může jím být jak profesionál, policista nebo soukromý detektiv, tak osoba se zcela jiným zaměstnáním. Autor musí postupovat logicky, aby čtenář mohl sledovat postup dedukce ze stop. Velmi časté je, že postava téhož detektiva vystupuje opakovaně v řadě děl jednoho autora.

Deus ex machina

  1. obrat děje v antických tragediích způsobený zásahem boha (socha pomocí stroje spuštěna na scénu) předejít katastrofě

  2. obrazně náhlé a nemotivované řešení v dramatu, které není pravděpodobné nebo zdůvodnitelné psychologií postav

Diakritické znaménko

(z řeckého diakritikós = rozlišující) znaménko v okolí (nad, pod nebo vedle) písmene, které nějak pozměňuje význam písmene (nejčastěji označuje jeho odlišnou výslovnost).

Ne každá značka je však diakritickým znaménkem, např. tečka nad písmenem i je dnes již nedílnou součástí znaku.

Diakritická znaménka v češtině:

  • ´ – čárka, např. Á, é

  • ˇ – háček, např. Č, ě

  • ° – kroužek, např. ů

Diakritická znaménka v dalších jazycích:

  • ¨

    1. přehláska – dvojtečka nad písmenem, např. Ä, ü

    2. trema, dierese, rozlučník – dvojtečka nad samohláskou značí oddělenou výslovnost, např. ë v Citroën

  • ˝ – dvě čárky – dvě čárky nad písmenem, např. Ő, ű

  • ~ – tilda, vlnovka, vlnka nad písmenem, např. ã, ñ, õ

  • ^ – stříška, circumflex, stříška nad písmenem, např. â

  • ¸ – cedilla, sedil - háček pod písmenem, např. ç

  • ˛ – ogonek, obrácený háček – háček pod písmenem (na opačnou stranu než cédille), např. ą

  • ˉ – vodorovná čárka, makron – čára nad písmenem, např. Ā

  • ˘ – oblouček, půlkroužek, semicerc – okrouhlý háček nad písmenem, např. Ă

  • ̷  – šikmá čárka – šikmé přeškrtnutí písmene, např. Ł, ł

  • ˏ – čárka pod písmenem – čárka umístěná pod písmenem, např. Ș, ț

  • ˙ – tečka – tečka nad písmenem, např. İ, ż

  • ˋ – těžký akcent, obrácená čárka nad písmenem, např. è

Diakritika

užívání diakritických znamének (např. tečka, čárka, kroužek, cedilla, ...)

Dialektismy

slova pocházející z nářečí

Dialog

(řec. dialogos, rozhovor) rozhovor, jazykový projev pronášený střídavě dvěma nebo více mluvčími, kteří si navzájem své promluvy zpravidla adresují.

  1. dramatický zákl. prostředek dramatické struktury

  2. d. vkládaný do lyrických jako reflexí nebo epického vyprávění jako prostředek básnické fikce, který slouží k nepřímé charakteristice postav a podtrhuje dějové napětí příběhu.

  3. d. jako samostatná lit. forma, zpravidla filozofický text ve formě rozhovoru, který se zdánlivou objektivitou umožňuje zachytit nejednoznačnost složitých světonázorových nebo morálně politických problémů a přispět k jejich výkladu.

Dierese

mezislovní předěl na hranici dvou úseků metra, ať již poloveršů nebo v sylabotónickém a časoměrném verši jednotlivých slov.

Digital book

Digitální (elekronická) kniha, viz elektronická kniha

Digitální kniha

virtuální kniha, digital book, e-book; viz "elektronická kniha"

Digrese

odbočka od základní dějové linie uměleckého díla, vyskytující se zvláště v jeho vyprávěcích, popisných a úvahových pasážích. D. vyjadřuje především subjektivní autorský pohled na určitou otázku.

Viz také epizoda.

Dílo literární

umělecký výtvor jehož materiálem je jazyk; funkce estetické, řady projevů jazykových. Stává se součástí komunikačního procesu, v němž podobně jako díla jiných umění zprostředkuje mezi svým původcem a vnímatelem, ale současně v sobě komunikační proces zahrnuje: v jazykových výpovědích, které d.l. vytvářejí, je realizován nebo implikován mluvčí a vnímatel fiktivní; tedy „mluvčí“ a „vnímatel“ s reálným původcem a čtenářem díla neztotožnitelný.

Dipodie

dvojstopa metrický celek ze dvou úzce spjatých slov, z nichž jedna obvykle nese silnější metrický důraz. např. osmistopý trochej

Dispositio

viz řečnická teorie.

Dithyramb

původně řecká kultovní rituální píseň zpívaná při slavnostech boha Dionýse. Hudební hoprovod zapojení chóru.

Divadelní hra

viz drama

Dopis

písemné sdělení, výzva nebo dotaz, text určený obyčejně jednotlivému adresátovi, kterého pisatel (odesilatel), na konci d. podepsaný, alespoň v záhlaví oslovuje. Pisatelem i adresátem může být soukromá osoba, skupina nebo instituce. D. anonymní, d. určený několika adresátům, otevřený d. Sbírka d. = listář, korespondence. D. soukromé, úřední, obchodní. Oficiální d.v diplomacii = nóta.

Draft

  1. pracovní verze textu

  2. nejnižší kvalita tisku bodových tiskáren

  3. výběr hráčů do profesionálních družstev, např ledního hokeje

Drama

(z řečtiny; dělat) Spolu lyrikou a epikou patří mezi základní literární druhy a žánry.

Drama se tvoří tak, že se příběh vypráví pomocí dialogů a monologů osob a jejich přímým jednáním. Námětem dramatu bývá zpravidla konflikt. Obvyklé je divadelní scénické provedení.

Základní teoretické principy dramatu ustanovil Aristoteles ve své Poetice, kde pojednává o tragédii.

Dramatické žánry:

Dramatik

autor dramatu

Druhy literární

základní členění umělecké lit. na tři specifické oblasti:

Proti tomuto klasickému členění se v novější době uplatňuje též jiné členění podle jazykové formy. tj. na

  • prózu

  • poezii

  • drama (řeč vázaná, řeč nevázaná, dialog)

Kategorie d.l. vytváří přes řadu obtíží jisté schéma, umožňující další členění umělecké lit. na žánry literární a žánrové formy.

E.Staiger však pojímá kategorie druhového rozlišení jako základní pojmy poetiky, jako označení elementárních estetických principů lyrického, epického as dramatického; jeho teorie vychází z časového, temporárního výkladu pojmů lyrického (minulost), epického (přítomnost), dramatického (budoucnost), konkretizovaných jako vzpomínání, zpřítomňování a napětí, obsahujících v podstatě modifikovanou obdobu principů subjektivního, objektivního, a syntézy obou (napětí). X vzájemná triadická definice d.l. každý ze tří d.l. je vymezen nepřítomností to charakteristického znaku, který naopak mají společné ostatní dva druhy: lyrika se svou nesyžetovostí liší od syžetové epiky a dramatu, epika převážným užíváním 3.os. mluvnické od dramatu a lyriky, užívajících 1.os., a drama dialogičností od monologického rázu lyriky i epiky; definice každého d.l. je přitom úplná teprve sloučením všech tří vytčených charakteristik.

Du–forma

vypravování ve 2. os. j.č. (ty) (např. „Přišel jsi sám a hned jsi to pochopil“)

  

úvod ~ novinky ~ autoři ~ díla ~ galerie ~ historie ~ perličky ~ slovník ~ odkazy ~ fórum ~ diskuse

mapa webuediční plánkniha návštěve-mail

 

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle

 

© 2001-2017 Johanesville

TOPlist