Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

Václav Hrabě

Václav Hrabě - životopis

Václav Hrabě
[13.6.1940-5.3.1965]

[1] [2] [3]

Syn zaměstnance ČSD se narodil v Příbrami, mládí prožil v Lochovicích na Hořovicku, kde je také pohřben. Maturoval na jedenáctileté střední škole v Hořovicích (1957), zde se také na hudební škole učil hře na housle, klarinet a saxofon, a také komponovat. Se studentskými hudebními soubory i koncertoval (Reduta, Olympik aj.). Do 1961 studoval češtinu a dějepis na Vysoké škole pedagogické v Praze, absolvoval 1963. Po návratu z vojenské služby působil v Praze jako pomocný dělník, knihovník v Městské lidové knihovně a vychovatel v učňovském středisku v Praze-Vysočanech. Byl rovněž lektorem poezie v časopise Tvář. V roce 1964 pracoval v poetické kavárně Viola, na podzim téhož roku se stal učitelem na ZDŠ v Praze 5. Zemřel nešťastnou náhodou na otravu kysličníkem uhelnatým.
Debutoval roku 1962 v časopise Univerzita Karlova a ve vojenských periodikách Zápisník a Čs. voják. Básněmi i publicistikou dále přispíval mj. do Tváře a Divokého vína. Jeho verše byly recitovány ve Viole, v Malém divadle hudby a poezie v Brně. Za svého života knižně nepublikoval, všechny soubory byly jednotlivými editory sestaveny posmrtně a podle různých hledisek. Po jeho smrti byly jeho verše publikovány v Mladém víně, sporadicky i v dalších časopisech, 1965-67 se staly podkladem poetického pásma Stop-time litvínovského Docela malého divadla (1967 vyšlo též jako bibliofilie). Některé Hrabětovy texty byly zhudebněny M. Dvořákem, v 70. a 80. letech byly jeho verše zhudebňovány častěji, především V. Mišíkem (LP Pár tónů, které přebývají, 1989).
Více než osmdesát básnických čísel Hrabětovy umělecké pozůstalosti (i jediná dochovaná povídka Horečka) je výrazem generačního pocitu doby. Základními inspiračními zdroji jsou dvacetiletému autorovi intenzivně vnímaný osobní prožitek (milostné naplnění i rozchod s milou, přátelství, vojenská služba) a jazz. Autentičnost prožívání skutečnosti je podložena bluesovou dikcí volného verše. V tématické rovině je pak zdůrazněna nesouhlasným postojem k měšťácké pseudomorálce, který je někdy doprovázen provokujícím gestem: protikladnou hodnotou je zde vědomě riskantní otevřenost pocitového světa jako jediná možná alternativa autentického života Hrabětova lyrického subjektu. To vše, spolu se zpívanou podobou některých textů, stojí v základech velké čtenářské obliby Hrabětovy poezie v 70. a 80. letech.

Další životopisy: [1] [2] [3] [4] [5]