Akce tohoto týdne:

Miguel Cervantes: balíček 2 elektronických knih (PDF+ePub)     za 98  74 Kč (-25%)

Náhodná ukázka:

Ten případ byl založen ad acta. Pracovala na něm policie, Sureté a nakonec kontrašpionáž. Materiál odpočívá v archívu, bude ho tam pěkných pár kilo. Tak tedy začínám. Hlavní osobou je Dieudonné Proque. Proque je jméno, které nezní francouzsky. Předtím se jmenoval Procke a byl to německý žid, který jako kluk emigroval s rodiči do Francie, bylo to za Hitlera, v roce tisíc devět set třicet sedm. Rodiče pocházeli ze střední měšťanské vrstvy, až od nacismu to byli němečtí patrioti, měli vzdálené příbuzné ve Štrasburku, co se usadili ve Francii už v osmnáctém století. Jdu daleko do minulosti, šli jsme na to z gruntu, jako při každém těžkém případu. Čím je věc mlhavější, tím hlouběji musíme šťárat. Když mu otec umřel, nenechal mu nic. Vyučil se optikem. Za okupace žil v Marseille, v neokupované zóně, u jiných příbuzných, s výjimkou těch šesti let ale bydlel pořád v Paříži v mém arrondissement. Měl malý krámek s brýlemi na rue Amélie. Vedlo se mu spíš mizerně. Neměl finanční prostředky, nemohl účinně konkurovat větším firmám. Prodával málo, spíš opravoval, vyměňoval skla v brýlích, sem tam spravil nějakou hračku, nejenom optickou. Optik lidí šetrných a chudých. Jeho matka ho přežila, bydlel s ní. Dožila se skoro devadesáti let. Když se stalo to, co vám chci vyprávět, bylo jemu, starému mládenci, jedenašedesát. Soudně trestán nebyl, u nás nebyl registrován, přestože jsme věděli, že jeho fotografický ateliér, který si zařídil za krámkem, není jen takový neviňoučký koníček, jak tvrdil. Jsou lidé, kteří dělají drastické snímky, třeba ani ne pornografické, ale sami je neumějí nebo nechtějí vyvolávat a potřebují důvěryhodného člověka, který by jim to udělal. Musí to být člověk solidní, takový, který si nenadělá kopie pro sebe anebo taky nejen pro sebe. No, ale to není do jistých mezí trestné. Jsou lidé, kteří uvedou jiné do choulostivé situace a pak je potajmu vyfotografují, aby je mohli vydírat. Většinou je máme ve svých kartotékách a není pro ně zdravé mít vlastní temnou komoru, zvětšovák nebo fotografa, co už byl trestaný. Proque se tím sice zabýval, ale dělal to s mírou. Věděli jsme, že takové snímky vyvolává, obvykle se do toho pustil, když na tom byl finančně moc špatně. Neměli jsme však důvod zakročit. Kdyby dnes policii unikaly jen takové věci! Nejsou systematizovaná místa, nejsou prostředky, nejsou lidi. Proque na tom ostatně moc nevydělával. Nikdy by se neopovážil uplatňovat u svých klientů nějaké nároky na základě toho, co pro ně dělá. Byl opatrný, protože byl od přírody zbabělý. Ve všem poslouchal matku. Žili jako kolečka v hodinovém strojku. Každý rok jezdili ven, vždycky v červenci, vždycky do Normandie. Nad obchůdkem měli třípokojový byt plný krámů, byl to starý dům, nájemníci pořád stejní, znali se léta, ještě z doby před válkou. Toho Proqua vám můžu popsat, protože to má určitý význam, zejména pro vás. Byl malý, hubený, předčasně shrbený, s tikem na levém oku, víčko mu padalo, na lidi, kteří ho neznali, působil zejména v poledních hodinách dojmem nahluchlého, přihlouplého nebo roztržitého. Co do inteligence byl docela normální, míval jen záchvaty ospalosti, většinou kolem poledne, následkem poklesu tlaku. Proto měl vždycky v laboratoři na stole termosku s kávou, a tou se snažil zachránit, když začal klimbat nad prací. Postupem let ho ty záchvaty ospalosti, zívání, slabosti, pocity na omdlení, trápily stále intenzívněji. Nakonec ho matka poslala k lékaři. Byl u dvou, napsali mu nevinné povzbuzující prostředky, které účinkovaly krátce. To, co vám vyprávím, věděl každý nájemník v tom domě, mohl vám to vyprávět kterýkoli. Myslím, že se vědělo i o těch jeho nejasných kšeftících v temné komoře. Byl to člověk úplně průhledný. Takové fotografie, to je konečně dětinství ve srovnání s tím, co je naším každodenním chlebem. Ostatně já jsem z kriminálky, kdežto moeurs, mravnostní oddělení, to je úplně jiný svět. Po tom, co se stalo, jsme se sice taky zapojili do vyšetřování, ale bezvýsledně. Čím bych ještě jeho portrét obohatil? Sbíral staré pohlednice, stěžoval si, že má přecitlivělou pokožku, nemohl se opalovat, hned mu naskákala nějaká vyrážka, ostatně nebyl to člověk, kterému mohlo záležet na opálení. Ale na podzim předloňského roku výrazně potemněl v obličeji, jeho pleť dostala měděný odstín, jaký vyvolává horské sluníčko, no a staří zákazníci a známí se ho vyptávali, tak co je to s vámi, pane Proque, vy chodíte do solária? a on se červenal jako holčička a každému vysvětloval, že ne, že ho postihla hrozná nemoc, že má nežity na jistém prekérním místě, už se to táhne hrozně dlouho, lékař mu doporučil ozařovat tělo horským sluncem a napsal mu vitamíny a mast. Nakonec mu to trochu pomohlo. Byl říjen, toho roku dost nepříjemný, deštivý, studený, optik trpěl těmi svými potížemi obzvlášť na podzim, míval záchvaty slabosti, a to v pravé poledne, a tak zase šel k lékaři a ten mu zase napsal nějaké povzbuzující prášky. Koncem měsíce řekl u oběda matce – dost rozčilený radostí, že dostal dobře placenou práci – že bude vyvolávat a zvětšovat velkou sérii barevných snímků, spoustu kopií, velký formát. Počítal, že vydělá tisíc šest set franků, což pro něho byla velká částka. Po sedmé hodině večer stáhl roletu a zavřel se v temné komoře, matce předtím řekl, že přijde domů pozdě, protože zakázka spěchá. Matku probudil asi v jednu hodinu nějaký zvuk. Zněl z jeho pokoje. Proque seděl na zemi a plakal „tak strašně, jako ještě nikdy žádný člověk neplakal“, řekla nám matka do protokolu. Křičel a vzlykal, že si zkazil život a že se musí zabít. Roztrhal sbírku svých milovaných pohlednic, porážel nábytek, stařenka si s ním nevěděla rady, býval jindy tak poslušný, kdežto teď jako by ji nevnímal. Cupitala za ním po pokoji, tahala ho za šaty, a on jako ve špatné tragikomedii hledal nejprve provaz, odřízl ho od záclony, ale šňůra byla příliš tenká, matka mu ji ostatně vyrvala z ruky, pak se zas v kuchyni hrabal v příborech, hledal nůž, a nakonec chtěl sejít dolů pro nějaký jed. Měl v tmavé komoře dost chemikálií, ale najednou jako by zeslábl, posadil se na podlahu a začal chrápat, ale plakal ještě ze spaní. Spal tak až do rána, protože matka neměla sílu ho přenést na postel a sousedy nechtěla volat, a tak mu jen podložila polštář pod hlavu. Druhý den už byl zase normální, i když značně sklíčený. Stěžoval si na silné bolesti hlavy, říkal, že má pocit, jako by byl celou noc pil, ale nepil nikdy víc než čtvrtku bílého vína k obědu, takového slabého stolního. Spolykal prášky a šel do krámu. Den strávil jako obvykle. Zákazníků neměl jako optik mnoho, většinou byl krám prázdný, a tak sedával vzadu, brousil skla nebo v tmavé komoře vyvolával fotografie. Toho dne měl jen čtyři zákazníky. Vedl si knihu, do které zapisoval každou objednanou práci, i tu sebemenší, kterou dělal na počkání. Když zákazníka neznal, zapisoval druh objednávky. To se přirozeně netýkalo jeho fotografických kšeftíků. Rovněž dva následující dny proběhly bez zvláštních událostí. Třetí den dostal část honoráře za zvětšeniny. Tyhlety zdroje příjmu si nezapisoval, tak hloupý nebyl. Večeři měli s matkou okázalejší, alespoň na jejich poměry. Dražší víno, ryba, už se na to tak přesně nepamatuju, víte, ale tenkrát jsem uměl nazpaměť, i kolik měli druhů sýra. Druhý den dostal od téhož zákazníka druhou sérii filmů. U oběda měl skvělou náladu, říkal matce, že si ještě budou moci postavit domek, večer se zase zavřel v temné komoře a odtamtud zaslechla matka po půlnoci příšerný hluk. Sešla dolů, klepala v síni na zadní dveře komory, je tam jen lepenková přepážka, slyšela, jak nesrozumitelně naříká, bouchá, všechno převrací, rozbíjí sklo, a tak v hrůze zavolala souseda, rytce, který má krámek ve stejné ulici. Soused, klidný starší vdovec, vypáčil dlátem zástrčku za přepážkou. Uvnitř byla tma a skoro ticho. Na zemi ležel Proque v napůl vyvolaných, navzájem slepených negativech pornografických snímků, válely se po všech koutech, částečně roztrhané, linoleum bylo polité chemikáliemi, protože rozbil všechny nádoby, ve kterých měl roztoky, shodil na zem zvětšovák, kyselinou si popálil ruce, vypálil díry v šatech, z kohoutků tekla voda proudem a on byl mokrý od hlavy k patě. Když se mu udělalo špatně, šplíchal si vodu na hlavu a nakonec vstrčil hlavu pod vodovod. Asi se chtěl otrávit, ale místo kyanidu spolkl bromid, proto ležel úplně omámený. Nechal se odvést do bytu, soused ho tam skoro odnesl, matka říkala, že po jeho odchodu začal Proque zase šílet, ale už vůbec neměl sílu, a zase to začalo vypadat jako špatná komedie – ležel na posteli, mrskal rukama a nohama, chtěl roztrhat prostěradlo, aby se na něm oběsil, strkal si povlak do úst, chroptěl, plakal, klel, a když vyskočil z postele, padl jako podťatý a zas jako poprvé usnul na zemi.

(...)

(Stanisław Lem, Rýma)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville