Akce tohoto týdne:

Miguel Cervantes: balíček 2 elektronických knih (PDF+ePub)     za 98  74 Kč (-25%)

Náhodná ukázka:

II. 

Wygnańcem!
Tesknota mi? obarcza, gniebia. niepokoje,
Wszystko, co widzę. – nie swoje!…
Niebo, zlemia, powietrze i ludzie i mowa,
Kazda rzecz tęskna, choć nowa.

Niemcewicz.

Po chvíli opět bylo slyšeti několik smutných zvuků s protějšího kopce. Bárta se sklenicí v ruce a s hubou otevřenou brzo vzhůru k protějšímu kopci, brzo k starému hradu pohlížel; i starý žid zůstal státi a s podivením poslouchal, jen Lea zůstala jako prvé nepohnuta. Hned na to následoval zpěv. Vysloužilec Bárta kvapně vstal a posadiv si nakřiveně klobouk na hlavu, postavil se vojensky a nepohnutě hleděl zhůru. Zpěv smutný byl zřetelně pronášen, každému slovu bylo rozuměti, a smutné zvuky strun vyplňovaly nedlouhé mezi slokami přestávky. Zněl takto: 

„V dlouhém poli šumí větrů vání;
jabloň, co tam růžobíle zkvítá,
zlaté klasy vše přede mnou sklání,
vše se kloní – nic mě neuvítá.

Po březovém háji větry hrají,
vpředu háj ten dub stověký hlídá,
jeho lístky cosi šepotají:
poslouchám nic pro mne nepovídá.

Bublá potok stříbrnými hlasy,
potok, co luh květný obepíná,
jak by dávné vypravoval časy:
přejdu – slyším – nic mně nezpomíná.

Modrý blankyt nade mnou se klene,
po něm větřík oblakami hraje,
dnes je v půlnoc – zjitra na jih žene,
v západ – východ –– nikdy v moje kraje

Rozplašen můj národ – bratr bratřím
neznámý; pláčem si cestu krátím,
dvakrát nic, vše jenom jednou spatřím,
věčně dál – nikdy se nenavrátím.“

„Jerusalem zpustnul – ni místo neznáno,
rozplašen můj národ, potupa mu zlá:
kam by hlavu sklonil, místa mu nedáno;
daleko prach otců, daleko vlast má!

Z nespatřené vyhnán! Palmy na Jordánu,
kde východem slunce hlas hrdliččin zní,
tam vy pozdravujte ode mne neznánu,
jí rcete, že ještě chovám lásku k ní.

Láska má šla se mnou – po vysoké hoře,
vyšší je té hory, přes kterou jsem šel;
šel jsem přese moře – přes hluboké moře,
hlubší toho moře přenesl jsem žel!“

Tiše stál starý žid; slzy se mu lily po vráskovaté tváři, po šedivé bradě. Dlouho tak stál. – S podivením sepial Bárta ruce a polohlasné „Aj, aj!“ provázelo z úst jeho zpěv Lein. Mezi tím zpěvem přecházely po druhé straně s kopce dvě vysoké postavy po pěšince od chaloupky k chaloupce mezi skalami až dolů do oudolí. Umlkl zpěv Ley a poslední zvuky jeho umíraly na protější straně skalami, jako by nad zpustlým Jerusalemem usnuly v papršleku zapadajícího měsíce. Starý vysloužilec, jako by se z dřímoty probudil vytržený posledními slovy zpěvu, počal poznovu vypravovati: „Já jsem tam také byl na moři – ano – na moři. Tři dny jsme tam byli. – Oh! to je vám podívaná na tom moři. – Nic nevidíte, nic, než vodu a nebe – na mou věru! – A to bouchání z kanónů na tom moři! – To zní stokrát tak silně! – ne, ne, to bych lhal, ale pětkrát – ano pětkráte zajisté.“ Kdo ví, jak dlouho a co by byl ještě vypravoval, kdyby ho příchozí nebyli vytrhli. Byli to dva cikáni. Napřed šel malý, po maďarsku vystrojený chlapík; červené, vyšívané spodky, žluté botky a modrá, žlutými šňůrami ozdobená kazajka byly oděv jeho. Na hlavě neměl ničeho, dlouhé však a husté černé vlasy dostačily hlavu před všelikými nehodami povětrnosti uchrániti. Postava jeho byla nepatrná, malá; hlava, jakož i on celý, k pravé straně se nachýlela. Jeho pravá ruka byla o poznání delší nežli levá, a ze zvyku nosil obličej ustavičně do země obrácený; leč obličej jeho byl krásný, obzvláště vysoké, hrdě sklenuté čelo a temnomodré oko, jehožto smutné časem zplanutí nevolně k soucitnosti budilo. Druhý cikán, mnoho starší, byl celý modře a méně skvostně oblečen. Nad opálenými tvářemi hořely černé oči co dvě hvězdy na večerním nebi. Mladší měl převěšený přes rameno lesknoucími se strunami potažený cymbál; starší nesl pod paždím hudební nástroj, podobný našim houslím. Byli cestující hudebníci. Mladý cikán postoupil, spatřiv vysloužilce a ostatní, as dva kroky zpět, jako by byl někoho jiného očekával; opět však se zpamatovav, tázal se, zdali zde jest hospoda? „I arciže; jen dál, pánové – jen dál – tady se člověk nejladněji opije – pořádně– na mou věru! Jen pojďte dál.“ Po takovém uvítání zazvonil Bárta o stůl skleničkou a dívka přiběhla z chaloupky. Starý žid, jenž mezitím opět po zahrádce přecházel, časem u besídky se zastavuje a žalostně na dceru svou pohlížeje, přistoupil kvapně k příchozím a co by žádali, přívětivě se tázal, jednotlivá mezitím mumlaje slova modlitby, z které ho řinkání skleničkou bylo vytrhlo. Zatím Bárta dívce přikazoval: „Honem! Honem dělej; tu ti pánové jsou po cestě, a to má člověk hlad, na mou věru!“ Mezitím mladý cikán, složiv se sebe hudební nástroj, chléb a vodu přinésti poroučel; načež dívka, do chaloupky odběhši, brzo s chlebem a vodou se navrátila. Starý žid již opět v modlení zahradu přecházel, pocestných si nevšímaje, buď mysliv, že nejsou přátelé mnohého mluvení, buď soudě, že při nich velkého zisku nenabude. „Chléb, a voda? na mou věru! aj, aj! na mou věru!“ kroutě hlavou, divil se Bárta. „A to tenkráte na Rejnu byly jiné časy! Přišli jsme do chalupy a měli jsme hlad – na mou věru! To byl hlad, slona bych byl snědl. Aj, aj – – a myslíte, že jsem nejedl slona? – na mou věru, výborné je maso slonové a ještě lepší polívka z něho! Aj aj – jak? – pochybujete? – kdo se opovažuje? No – no, kdepak jsem zůstal? – Aha, v té chalupě; či – ne – ne – to bych lhal – tam jsem nezůstal – ne, nýbrž šel jsem ven. V chalupě seděla bába, slepá a hluchá, a kouřila tabák ano, kouřila, na mou věru! Tam všecko kouří všecko, já jsem tam viděl, či ne, ne – slyšel, že tam“ – teď něco zdlouhavěji vypravujíc, rukou po tabuli šoupal, „ano, že tam – prase kouřilo. Proklatá potvora, fi – hahaha! jak? kdo se opovažuje? – No – no – kdepak jsem zůstal? Ano – ano před tou chaloupkou; či ne – ne – to bych lhal, tam jsem nezůstal, nýbrž šli jsme dál; to jest: dva vojáci, Bartoloměj Bárta, totiž já, a Franta Hrnčířovic. – Tenkrát ještě byl živ a na vojně, ano u tentonon se mnou. Toho zabili ve Francouzích u tentonon – jak tomu říkají, mám to na jazyku, je to zrovna za Rejnem – ano, tentonon. No tak tenkrát, když byl ještě živ, měl hlad jako já, šli jsme do vesnice hledat, kde bysme něco ulovili. A tu vám jdem a jdeme okolo jakési díry a něco tam křičí. Ano – na mou věru okolo díry – byla tak veliká jako můj klobouk; či ne – ne, to bych lhal, as jako tuhle ta do mého rukávu. Posloucháme, co to tam křičí; ta díra šla do nějakého chlíva, při samé zemi, a nemohli jsme rozeznati, co to tam křičí; je-li to kohout nebo slepice. I postaví se vám Franta před zeď a já ke zdi. Franta volá, já vytáhnu šavli a číhám – ano – číhám; na mou věru mlčím, ani nedýchám. Tu vám to vystrčí hlavu, hlavu tak (velkou – no, tak jako můj klobouk – aj – aj!“ – pije, po chvíli pokračuje dále – „na mou věru – na každém konci roh – na mou věru, aj, aj! Já jsem se otřásl, ale seberu se, tnu a jednou ranou jsem to uťal. Aj! aj. – Na mou věru, jednou ranou; tu se podívejte – tou šavlí!“ V tom hodil šavli na kamennou tabuli. „Ano, jednou ranou, a co jsem uťal?“ Cikáni až posud seděli tiše, na vysloužilce pozoru nemajíce. Starý cikán seděl právě proti němu v hluboké myšlenky pohřížený; časem kvapně rukou před sebe v povětří udeřil a oko jeho přitom s místa na místo poletovalo. Všecko jeho počínání jevilo náramnou nepokojnost. Mladší po krajině se ohlížel a hluboce vzdychaje, jednotlivá slova mluvil řečí nesrozumitelnou. Hozením šavle na tabuli jako by ze sna probuzeni, pozorovali vysloužilce, kterýž pevně tabule se drže, před nimi stál a rukou nataženou na šavli ukazoval: „Aj, aj – ano – ano – Franta to lap‘ a šli jsme domů – a –“ Starší cikán vstav, odcházel ze zahrádky pěšinou do oudolí, a po chvíli ho bylo viděti v šeru po skalách a křovím v starý hrad lezoucího. Nahoře se ještě kmitnul v paprsku měsíce, který za vrcholky hořejších jedlí zašlý ještě bledé zříceniny a vysokou věž osvěcoval, jejížto mdlý stín daleko po druhé protější stráni se táhl. Mladý cikán však, obrátiv se k vysloužilci, „zdali zde často bývá?“ se tázal. „Já?“ odpovídá onen, „já? každý den! To je viděti, že jste –“ „Jste známý v této krajině?“ táže se cikán dále. „Já – já“ – vece vysloužilec, „aj, já tu znám každou díru! já –“ „Jste tu dávno?“ „Já – co jsme přišli s jemnostpánem od Rejna – aj – aj, ano –“ „Je to dlouho?“ „Ano, pravda, to vy nevíte? To jest deset – patnáct – šestnáct –sedmnáct let – ano – na mou věru – sedmnáct let.“ „Já jsem tu také již jednou byl, nevím, jak tomu dávno,“ vypravoval cikán; „šel jsem tudy do Prahy s otcem a stavili jsme se tu v hospodě na noc. Tenkrát zde byl jiný v hospodě, nějaká ženská –“ „A to je už dlouho, ano, asi patnáct – šestnáct roků to může býti – aj – na mou věru to jste byl asi malý – ano – na mou věru, maličký!“ „Byl jsem asi čtyřletý, šel jsem s otcem“ – pravil cikán, odpovídaje; „a nevíte, kam se poděla tato hospodská?“ „Ano, to byla podivná ženská – podivná,“ vece vysloužilec, povděčen tomu, že nalezl někoho, kdo by poslouchal povídky jeho. A teď počal pověst svou s mnohými „aj – aj“ promíchanou, sám sobě časem hlasitě se vysmívaje, jak tomu zvyklý byl, že se mu při vypravování posluchači buď divili nebo smáli. Byl již notně opilý a mezi vypravováním ještě notněji si připíjel, tak že se zdálo, že dnes konce povídání nenajde. „Ano, podivná ženská – na mou věru – a jak – to já dobře vím. – Podivná byla a přišla sem, žádný neví odkud – žádný – já také ne – neb tu byla dříve nežli já. To si ale dobře pamatuju, velmi dobře – když jsme přišli s jemnostpánem od Rejna, bylo to večer, pršelo jen se lilo a tma byla jako v pytli. Já jsem měl bílý plášť a seděl jsem na koni schlíplý jako myš; pán měl také bílý plášť a jel napřed. – Jeli jsme lesem a měli jsme půl hodiny, jak pán pravil, do zámku, kamž jsme již napřed zkázali, že přijedem. Tu vám stála v lese jakási ženština pod širokým dubem, jak mu říkáme, pod starým dubem, tam i u kostničního kamene – v největším dešti. A jak my klusáme – ne, ne – to bych lhal, neklusali – jeli jsme krokem, ano krokem, pán napřed, já za ním. – A tu vám vyskočí ta ženská proti nám – čtyry sáhy zrovna proti nám – aj, aj!“ Mezitím vzal skleničku a dlouho pil, jako by chtěl cikánovi času dáti k podivení. „Na mou věru, čtyry sáhy, – a oči se jí svítily – jako dvě pochodně. Pak chopivši pánova koně: „Už je zde, už jsi zde!“ s náramným křikem volá. Pán však uleknutý vezme koně na ostruhy, já také – a pryč jsme letěli – bílé pláště za námi tím deštěm, pryč lesem, a ona se válela v blátě – ne, ne – to bych lhal, ne v blátě, ale v mokrém písku, nebo v lese pod kostničním kamenem jest samý písek.“ Pozorně poslouchající cikán při těch slovích kvapně vstal, zaťatou pěst tiskl na kamennou tabuli, a hlasité bylo slyšeti skřípení jeho zubů. Přejev však kratší levicí tvář, opět se posadil, a a zdálo se, že pokojně poslouchá vysloužilce, takto dále vypravujícího: „A když tak letíme čtvrt hodiny, tu vám“ – šoupaje rukou po stole, rychle pak zkřikl: „proklatá potvora! – tu vám ta ženská letí proti nám – kudy tam přišla, nevím, a kudy my, také ne; ale zdálo se mi, že to opět na tom místě, totiž u kostničního kamene – opět pod starým dubem – a stojí vám tam, a zdvihá ruce do výšky, a bělá se, a jiskří očima a křičí; my však letíme ještě víc a letíme, a pozdě v noci – ne, to bych lhal – pozdě večer, ano pozdě večer jsme přiletěli do zámku – kudy? to nevím. Já jsem tu byl tenkráte ponejprv – ano ponejprv. Jemnostpán mě vzal s sebou z vojny od Rejnu a tak jsem nevěděl nic.“ V tom pohnul cikán rukou, jako by se chtěl na něco ptáti; Bárta však nedaje se z vypravování vytrhovati, kvapně počal dále: „Jemnostpán na to celý večer ani nemluvil, aj, aj – ano, ani neceknul, a ponejprv mi řekl, abych šel k čertu, a mně se zdá, že plakal. A já, já jsem šel k čertu, a šel jsem, a ptal jsem se, a šel jsem až do hospody. A přišel jsem zrovna sem a chci kořalku. Tu vám přijde hospodská – a jest to ta samá ženština, která byla dřív v lese; na mou věru, ta samá – a měla kluka asi čtyřletého při sobě. Já se jí uleknu a toho kluka – byl právě tak jako vy, sehnutý na pravo a do předu nakloněný, ano! a jiskřil vám očima právě tak, jako vy teď; ano – a já se uleknu, vyskočím, utíkám – ona za mnou, a nevím, jak jsem tenkráte přišel do zámku. – Ráno se měla stěhovat ze vsi; jemnostpán to poroučel, a zkázal jí po mně, že se musí stěhovat, že on chlapce jejího nemůže vidět, a cosi kamsi ještě. Druhý den na to chlapec byl pryč – a žádný neví, kam se poděl – aj – aj!“ Opět pil, dávaje cikánovi čas k podivení; ten však hlavu skloniv do rukou, hluboce vzdychal. „Po několik nocí na to,“ vypravoval Bárta dále, „toulávala se ona kolem zámku, až ji posléze jemnostpán přijal do zámku; já nevím proč, já nevím zač, nevím a nevím nic; ale dobře to pamatuju všecko jako dnes. Hahaha! Jak, kdo se opovažuje? A tu vám bývali, ona totiž a jemnostpán, často spolu, to jsem vídal; a rozličné ženské chodívaly s ní k nám, já nevím odkud, a opět od nás, já nevím kam. Každý myslil, že žádný nic neví, ale já – já – proklatá potvora, já jsem to všecko vyčíhal. Já jsem se ptával,, co je to zač? – a co bývala dřív ta hospodská? – a tu vám žádný nic nevěděl, nežli že před jedenácti – to jest teď šest – sedm – osmadvacet let – ano, osmadvacet! že přišla do zámku, zrovna když se jemnostpán vrátil z Netálie, a žádný nevěděl, odkud přišla, a že jí jemnostpán dal tady tu hospodu. Potom prý, říkávali si, chodil jemnostpán k ní a jmenoval ji Angelina, ano Angelina, na mou věru, Angelina. Potom prý měla právě v ten samý den s jemnostpaní syna, to je teď asi dvaadvacet let, ano dvaadvacet – ten syn prý měl znamení na prsou, jako prý krvavou ruku, a ona prý byla tenkrát tuze nemocná – tuze. Syn jemnostpaní ale prý i s jemnostpaní že umřel hned – ne, to bych lhal hned ne, ale za dvě hodiny, ano za dvě hodiny. Jemnostpán ale, pravili, že hned odejel do vojny a po čtyřech letech že se navrátil se mnou. To bylo všecko ano, na mou věru, všecko.“ Mladý cikán pozorně poslouchal, celý povídkou zajatý. Časem hluboce vzdychal, ani jediné slovo však neprozradilo, co jeho smutku jest příčinou. S rychlosti se teď tázal, kde se ta bývalá hospodská nachází? „Kde se nachází?“ odvěce Bárta; „to ví vlk. To živobytí na zámku, jak jsem vám prve vypravoval, to vám tak trvalo celých skoro devět – deset let, ano deset let. Já jsem si pak vlka toho všímal, a chodil jsem do hospody sem k židovi, jenž po ní tu chalupu dostal. Když jsem ale chodíval v noci domů, tu jsem vídal všelijaké ženské k nám a od nás chodit – ano, k nám a od nás – a jemnostpán byl velmi vesele živ. Bývalou hospodskou jsem potom málokdy viděl, byla prý tuze divná ta Angelina – ano – tuze divná. Až asi před sedmi neb osmi lety ji zavřeli na zámku do věže – – a ona jim utekla a žádný neví kam. Posledně ji viděl ten den, kdy utekla, Honzík Loučkovic u starého dubu u kostničního kamene, a od těch časů o ní žádný neslyšel. Pryč byla – ta tam – na mou věru!“ Cikán seděl hluboko zamyšlený, zrovna před sebe nepohnutě hledě v šero noční; smutné vzdychání a nesnesitedlná slova střídala se z jeho úst. Starý žid v ustavičném modlení přecházel zahrádku, časem se u Ley zastavujíc, která jako před svým odpovídajícím zpěvem seděla nepohnutá, ničeho si nevšímajíc, co se vůkol ní dělo. Bárta dopověděv, dlouho pil, a dopiv, zvonil skleničkou o stůl, polohlasně si jednotlivá slova předříkávaje, jako by se chtěl pamatovati, zdali nic nezapomněl: „ano – sedmnáct let – kostniční kámen – kluk.“ – Dívka přišla z chaloupky, však místo nalití povídala Bártovi, že hned bude desátá hodina; než on ustavičně cinkaje, dopovídal: „Jemnostpaní – hospodyně –“ V tom bylo slyšeti malý zvonek oudolím; hlas jeho se od skály ke skále odrážel, ohlas z dálky ještě dlouho odpovídal; pak bylo ticho. „Odpusťte, pane! – teď musím jít, ano jít. To u nás zvonějí v zámku, a to musí každý domů do zámku – až budou podruhé zvonit, bude jedenáct, ne to bych lhal – půl jedenácté; a to se zavře zámek, a kdo není doma, již do něho nepřijde; neb po tom čase se žádnému neotevře žádnému, mně také ne – hahaha! No, dobrou noc! Holka, připrav tomu pánovi postel; slyšíš – po takové cestě,“ volal Bárta, ze zahrádky vrávoraje; „po takové cestě – to se chce člověku spát; to já vím, a velmi dobře, na mou věru.“ V tom byl v oudolí pod zahrádkou a jen mumlání jeho bylo slyšeti. Časem v pověsti své „na Rejnu“ hlasitěji vyslovil, „ano – na mou věru na Rejnu!“ – až když potok převrávoral, nebylo ho více ani viděti ani slyšeti, a hluboké noční krajinou nastalo ticho.

(...)

(Karel Hynek Mácha, Cikáni)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville