V letech 1851-57 byl Henrik Ibsen dramaturgem divadla v Bergenu. Jeho první hra Catilina je psaná blankversem podle antického námětu, zatímco další hry, např. Slavnost na Solhaugu, Olaf Liljekrans nebo Bojovníci na Helgolandu vycházejí z romantických námětů severské minulosti.

Henrik Ibsen působil také jako divadelní ředitel v Oslu, ale kvůli zklamání ze svého národa (který byl podle něho slabošský a snadno se nechal ovlivnit cizími názory), odešel do Itálie a později do Německa. K historickým tématům se ještě vrací v hrách Nápadníci trůnu a Císař a Galilejský.

Mnohem více však Ibsen vynikal svými kritickými díly ze současnosti. Sérii takových her začíná veršovaná Komedie lásky, která konfrontuje názory zodpovědného a nezodpovědného muže. S postavami těchto dvou typů se setkáváme v dalším veršovaném dramatu Brand, kde je na škodu přílišná zodpovědnost a obětavost, zatímco v Peer Gyntovi kráčí hlavní hrdina bezcílně životem a škodí tak ostatním.

Od částečně romantických děj Ibsen přechází ke kritickým dramatům, jako je Spolek mladých a Opory společnosti. Asi nejvýraznější hra z této doby je Domeček pro panenky (Domov loutek, Nora), kde se autor vyslovil k otázce rovnoprávnosti žen - její závěr, kde Nora opouští své tři děti a manžela, však musel velmi nerad pod tlakem veřejnosti pro německou verzi přepsat (v ostatních zemích byla ale hra hrána s původním závěrem).

Později začal místo společenských problémů popisovat individuální - jak to dokládají dramata Přízraky (Strašidla), Nepřítel lidu nebo Hedda Gablerová. Ve své stěžejní, symbolické hře Divoká kachna vypráví příběh rodiny Hjalmara Ekdala, která žije v přetvářce pod vlivem bezcharakterního továrníka Werleho. Hlavní postavu Ekdala údajně napsal podle svého otce.

Ibsenova pozdější kritická díla jsou analytická, dodržují zásadu tří jednot (místa, času a děje); konflikt mezi postavami, jehož příčiny vychází z minulosti, autor odhaluje postupně.