Akce tohoto týdne:

Miguel Cervantes: balíček 2 elektronických knih (PDF+ePub)     za 98  74 Kč (-25%)

Náhodná ukázka:

Ediční poznámka

Čtvrtý svazek souboru Příběhů Sherlocka Holmese, přinášející zbývající dva ze čtyř Doylových románů o tomto hrdinovi, obsahuje nejznámější a nejméně známou knihu holmesovského cyklu. (Důvody jediné odchylky od chronologického řazeníbyly vysvětleny v poznámce k předchozímu svazku.)

Doylův nejznámější román je nejen nevděčné, ale i zbytečné dlouze uvádět. Stačí, řekneme-li, že Pes baskervillský je nejslavnější a nejčtěnější detektivní román všech dob. Kromě nesčetných vydání v mnoha světových jazycích zpopularizovala později knihu různá divadelní, filmová a televizní zpracování, která seznámila s oběma pátrači a jejich podivuhodným dobrodružstvím i notorické nečtenáře. Zajímavější se zdá citovat, co o knize, obecně považované za prototyp detektivního románu, říká Doylův životopisec a znalec jeho díla John Dickson Carr. Ten ji totiž nepokládá za Doylovu nejzdařilejší detektivku(tu podle něho spisovatel napsal až později) a tvrdí, se z hlediska žánru se Pes baskervillský víc blíží napínavé kriminální historii: „Je to jediná z jeho (tj. Doylových) holmesovských povídek, ať už dlouhých či krátkých, v niž je Holmes podřízen příběhu a nikoli příběh Holmesovi; co na ní čtenáře uchvacuje, není ani tak viktoriánský detektiv jako spíš tajuplnost gotického románu.“ Toto překvapivé konstatování se ovšem týká hlavně žánrové „Čistoty“a ta je u detektivek odjakživa problematická a nikdy přesně neuzákonitelná. Závratnou oblibu Psa baskervillského lze bez nesnází vysvětlit kvalitami knihy ve všech jiných ohledech: Doyle právě zde jedineční evokoval atmosféru tajemství a děsu z událostí, které se zprvu vzpírají logickému vysvětlení; scenérie ponurých blat, do níž je příběh situován, je neobyčejně působivá; příběh je napsán s vervou a zároveň harmonicky; kompozice knihy projevuje daleko menší sklon k šabloně než ostatní holmesovské romány; úspěch je nepochybně založen na součtu všech těchto aktiv.

Údolí strachu, ač napsané o patnáct let později, má obdobnou stavbu jako první dva Doylovy romány o Holmesovi – Studie v šarlatové a Podpis čtyř. Opět se tu setkáváme s charakteristickou dvojdílností příběhu, kdy spáchaný zločin je jen důsledkem dávného zla, jakousi názornou ilustraci anglického přísloví Staré viny mají dlouhé stíny , a pátrání po pachateli vypravěče logicky vede k retrospektivě,k odhalení „předpříběhu“. V Údolí strachu je tato dvojdílnost realizována i formálně: děj je rozklouben ve dvě téměř samostatné části. Holmes je přítomen jen v první polovině knihy, což pro jeho příznivce z řad čtenářů pochopitelně znamená jisté zklamání. Doyle si toho byl vědom, ale zvolenou koncepci knihy přesto hájil. (Když od něho Greenhough Smith žádal informaci ochystaném románu, napsal mu: „V retrospektivním příběhu se s Holmesem rozloučíme. Je to nutné.“ ) Právě toto jen částečně splněné očekáváni je pravděpodobně příčinou, proč byl román relativně méně čten; do povědomí čtenářůse však Údolí strachu možná tak výrazně nevrylo také proto, že jeho první vydání poněkud zapadlo v pohnutých letech první světové války. Holmesova padesátiprocentní absence je však bohatě vynahrazena jinými klady: Doyle zde energicky rozšířil svůj občas už obehraný tématický rejstřík; vyprávění o Vermisském údolí má – ve své době jistě velice ostrou – protikapitalistickou tendenci; v Doylově malinko operetním obrazu „zvrhlé“ zednářské lóže spatřují někteří kritici dokonce předtuchu společnosti zterorizované fašistickým gangem (a řádění Brakýřů lze opravdu běs přehnané fantazie srovnat třeba s řáděním SA-manů ve 30. letech našeho století v Německu). Navíc je druhá část Údolí strachu zajímavá i tím, že ji Conan Doyle koncipoval podle skutečného příběhu jednoho z Pinkertonových agentů, vyslaného inkognito do kraje, kde dávají lišky dobrou noc, s úkolem infiltrovat do zločinecké bandy a zlikvidovat ji; všude jinde jsou totiž Doylovy fabule nebo jejich části přebírány z reality v mnohem vágnější a přetvořenější podobě. Hodnocení Johna Dicksona Carra stojíza povšimnutí i tentokrát, jistě nechtěl pouze epatovat, když napsal: „Někteří kritici mají tendenci Údolí strachu podceňovat ..., nemělo by jim však uniknout, že první část Údolí strachu , samostatný oddíl nazvaný Tragédie v Birlstonu , je téměř vzorovou ukázkou detektivní prózy. Od úvodní kapitoly – s výtečným dialogem Holmes – Watson – až do rozluštění zločinu v pracovně jsou čtenáři postupně sdělovány všechny nezbytně důležité klíče k řešení. A neděje se to skrytě, naopak, jsou tu zdůrazněny, nápadně rozvedeny, podtrženy. Víc: tato kniha je nejryzejším příkladem Doylova přínosu detektivnímu románu...“ V jiné souvislosti vyjádřil Carr své vysoké mínění o tomtopříběhu ještě otevřeněji: „V zimě 1913 a zjara 1914, na vrcholu tvůrčí fantazie, napsal Doyle svůj poslední a nejlepší detektivní román Údolí strachu.“ ^[14]

(...)

(Arthur Conan Doyle, Údolí strachu)

Vybrané tipy na oblíbený obsah (nejnavštěvovanější v poslední době):

• Jan Neruda
• Jaroslav Hašek
• kniha Kulička od Guy de Maupassanta
• Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron
• Tulák po hvězdách od Jacka Londona
• Divá Bára od Boženy Němcové
• pohádky bratří Grimmů
• Josef Kajetán Tyl
• Ezopovy Bajky
• kniha Alenka v říši divů

Literární doupě - on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu; knihy zdarma (free e-books), recenze, ukázky, citáty, životopisy, e-knihy ke stažení do čtečky (Kindle a další)

© 1999-2024 Johanesville